Moje první lezecké Tatry

Přímým vyvrcholením nováčkovské horoškoly je letní pobyt ve Vysokých Tatrách. Slíbila jsem, že napíši něco málo o tom, jak na mě toto lezecké soustředění zapůsobilo.

Musím přiznat, že čím víc se blížil termín odjezdu, tím víc jsem pociťovala určitý duševní neklid a takovou zvláštní nervozitu. Nevím, jestli to byl strach nebo jen přirozený respekt k nástrahám přírody, kdy člověk netuší, co od ní může očekávat a co mu v následujících dnech přichystá. A já jsem si přece jen nebyla moc jistá sama sebou, svou horolezeckou přípravou, svými fyzickými i psychickými schopnostmi postavit se tváří v tvář těmto nástrahám. A Tatry – to není lezení někde na skalkách v Krasu, kde má člověk každých 5 metrů jištění a stačí mu jen cvaknout expresku…

Každopádně s přibývajícím počtem nalezených metrů můj neklid pomalu mizel a já se pustila do rovnoprávného boje s přírodními překážkami. A začaly se vynořovat úplné jiné pocity. Samozřejmě při vlastním zajišťování cesty jsem se hodně potila, úzkostí se mi svíralo hrdlo, ale jakmile jsem stanula na vrcholu hory, přepadl mě nádherný pocit radosti z vítězství.

A ty úchvatné výhledy, to se prostě nedá popsat slovy… Prožívala jsem zde nesmírnou pokoru před monumentální velikostí horských masívů a uvědomovala jsem si stále více, že my lidé jsme jen nicotnou kapkou ve vesmíru, a že bychom se také podle toho měli chovat. Cítila jsem zde ten úžasný klid a ticho, tu harmonii přírody, ten celek, kde člověk je jen nepatrnou součástí, a ne vládcem a dobyvatelem, jak se ve své hloupé ješitnosti domnívá…

S klidným svědomím mohu říct, že mi toto soustředění dalo opravdu hodně. Pochopila jsem, že se chci vydat právě cestou horského lezení a že mi toto lezecké odvětví maximálně vyhovuje. Je to totiž úplně o něčem jiném než „bušení“ nejvyšších stupňů obtížnosti na překližce nebo na skalkách. Zjistila jsem, že si vážím mnohem více cesty zajištěné svými vlastními prostředky, než takové, která je už osazená borháky, nýty, slaňáky… Taková nezajištěná cesta není jen o síle, ale především o odvaze, houževnatosti, schopnosti řešit problémy, o umění rychle se rozhodovat a improvizovat. Ono to dá někdy pořádně zabrat a člověk musí kolikrát hodně přemýšlet, jak provést bezpečné jištění v každém směru zatížení, jak udělat štand ve skalních hodinách nebo co nejpřímější vedení lana… A hlavně člověk v horách cítí to překrásné sepětí s přírodou asi nejmocněji…

Na závěr bych chtěla poděkovat všem instruktorům a lidem, kteří se nám maximálně věnovali, a díky jimž jsem se naučila mnohým praktickým návykům a získala cenné zkušenosti při pobytu v horském terénu.

Lenka Opluštilová