Já vám dám Žabáka!!

aneb dovolená v Tatrách

Po dvou dnech totálního plechu a úžasného lezení na Volovce (Košická, Puškášovy sokolíky, Hviezdova, Orolin) se Jiříkovi a Kikině zachtělo pustit se do vysněného hřebínku Žabího koně.

Tož jsme jim v rámci možností vysvětlili nástup a sestup, které nepatří z orientačního hlediska k nejlehčím, a jali se se Štěpánem vymýšlet program na rest day. Nakonec jsme se shodli na tom, že vlastně nemá valného smyslu něco hrotit a že Žabáka polezeme taky. Věci však nabraly poněkud jiného spádu když naše zraky z Kotliny Žabích ples putovaly vzhůru k majestátné stěně (alespoň taková se nám zdála být zespodu) Žabí věže. Co takhle se prostě sebrat a lézt? Přece tam nemusí být žádná cesta! Ještě jsme zkonzultovali průvodce, který nám prozradil, že východní stěnou vede jen jedna cesta a to z let šedesátých. Bylo rozhodnuto: nač se trmácet na Žabího koně, když deset minut od batohů je krásná, prakticky panenská stěna?

Dvojkový nástup pod stěnu jsme zdolali rychle, byvše vyrušeni pouze naštvaným kamzíkem, který se zřejmě rozčiloval kdože mu to leze do jeho revíru…

Zarazily mne hned první metry v plotně, kterou Štěpán zespoda okomentoval: „To vyběhneš po nohách“. Pěkný rajbásek s nakonec docela dobrými stupy ale první jištění až v deseti metrech; inu jako na písku. Od štandu zkouší můj hrdinný spolulezec (přezdívku Hrdina si vydobyl po právu) nalézt do ploten, které nejen že nechtějí pustit nahoru, ale posléze ani dolů. Zkouší tedy koutek, který je celý volně ložený a nadto již součástí zmiňované starší cesty. Jednu skobu vytahuje rukou, další vypadává pod váhou expresky, třetí cvaká. Soustavou lokrů se nakonec probíjí až ke druhému štandu, pak následuje plotýnka a nakonec již jen úprk na vrchol. Počasí vypadá, že se možná zkazí a hlavně bychom rádi viděli druhou půlku expedice, která už má určitě hřebínek vylezený aspoň do půlky, ne-li celý.

Chyba lávky! Jakmile se od pátého a vrcholového štandu podíváme směrem na Koně, vidíme tečku, barevnou asi jako Jiřík, stále dřepící ve štrbině a tečku, barevnou asi jako Kristýna, odlézající od něj. Štěpán svým studovaným odhadem rychle spočítal, že naděje na dobytí Furmanské krčmy za světla jsou nereálné a tak raději jdeme čekat pod slanění z hřebínku, abychom jim uspíšili sestup. Zatímco sedíme na batůžku a lanech, začíná se smrákat a začíná být kosa. Čekání si zpestřujeme vyprávěním všemožných blbostí, vtipů, citováním kdečeho včetně Záviše a tak; prostě zima jak v Rusku. V jeden moment se mně zdá, že slyším hlasy z Polska a i když jsme je důrazně varovali: „Kdo zaleze do Polska je srab!“, celkem rychle vybíháme abychom se přesvědčili, že to byla jen nějaká divné ozvěna. Po chvíli je už máme na očích a za další nekonečnou hodinku jsou dole. Po sestupu k batohům se řeči ujal vedoucí výjezdu a se slovy „Já vám dám Žabáka!“ a smyčkou v ruce se krvelačně vrhnul na ty, kvůli kterým jsme mrzli dvě hodiny pod hřebínkem. ; )

Konec dobrý, všechno dobré. Kolem půl desáté jsme seběhli až k cíli naší cesty (Furmanka) a nacpali do sebe co hrdlo ráčilo. Na noc jsme se odbatolili na tucet kroků pod stříšku a spinkali až do rána. No a následujícího dne již každý pokračoval po vlastní ose, spokojen s prožitým víkendem.

Orlík