A zase to Qualido

„Do toho auta se tolik věcí přece nemůže vlézt!“

Věta jistě důvěrně známá všem, kteří se věnují aktivitám lezeckým a často tak testují zátěžovou únosnost svých dopravních prostředků. Naše vozidlo však nicméně pojalo do svých útrob všechen materiál, jídlo, v neposlední řadě i naše maličkosti a závratnou rychlostí cca 90 Km/h začal náš přesun do Yosemitu. Bohužel jen toho evropského, do Val di Mella. Na hranicích budí naše zahrádka, které vévodí dvě postele a haulbeg s lany úsměv. Ten zpravidla mírně tuhne při rozjezdech kdy náš stále vyladěnější výfuk vyloudí své fortissimo, ale už jsme pryč. Tu díru bych měl zavařit. Nakonec vše úspěšně absolvujeme a vítá nás úsvit v Mellu.

Na parkovišti vznikají čtyři zavazadla hodné Viktora Beránka a když je vše nabaleno, tak si je vzájemně nahazujeme na záda. Co se se mnou dělo následující tři hodiny vám skutečně nepovím. Probral jsem se až v péči sprchy hotelu „Qualido“. Jeho luxusní ubytování, sauna, sprcha a dokonce i lezecká stěnka. „Qualido is very good valley for relax!“

Po té co „Bandito“, italský lezec pronesl tuto nádhernou formuli, ukončil balení „jointa jako basebalová pálka a slastně zadýmal. Nevím co by pronesl Palo, který v tu chvíli bojoval se svou krysou notný kus svahu pod bivakem.

Počasí je tento rok zcela nekompromisní. Obloha vyleštěná do šmolkově modré, slunko do zlatova a ani památka po nějakém mráčku. Tak tohle smrdí lezením. A tak, jak pravil Zarathušta, tak se i stalo. Když jsme bez vody viseli na desáté délce Star Gatu, bylo po ideálech i chuti do dalšího lezení. Slunko nás prostě dostalo. Sice slaňujeme, ale s tím že jsme dostatečně rozlezení pro naše hlavní cíle a do této cesty se na RP ještě vrátíme. Palo s Braněm si donesli zbytek věcí a bez jakéhokoliv zaváhání vychystávají věci do Mellodramy. Tahle cesta byla vylezena v letech 1989 a 1991. V roce 1989 její autoři cestu zakončili spojením s Paradisem, aby se po služební cestě do Ameriky vrátili a dokončili posledních šest délek. Klasifikace byla na tehdejší dobu úctyhodných 7+/A3 a do letoška měla původní verze po police Paradisa asi tři přelezy, na vrchol pak pouhé jedno opakování z roku 1997 za sedm a půl dne lezení. Další den se tedy celá naše čtveřice vydává renčovat do stěny. Kluci míří do vlhké startovní spáry Mellodramy a my do sluncem vysušených ploten, koutů a převisů Paradisa. Cestu poprvé volně vylezli D. Beránek, P. Machaj a I. Koller v trojdenním dobrodružství roku 1996. Od Igora mám tip, že v horní části stěny by šel udělat variant, kterým by se obešli travnaté zářezy v pěkné skále a cesta se tak narovnala na vrchol. Slovenskému družstvu tehdy i přes strávení studené noci v bivaku vrchol ušel a následovalo veselé slaňování ve vodopádech nazpět cestou od 16. délky.

My si dnes chceme zajistit prvních pět délek a pak nastoupit se sviní, abychom ušetřili vodu na jeden den a noc. První délka je krásně odjištěná 7+ plotna, netřeba brzdit. Druhá ač klasifikačně nižší, tak to je ozajstný zážitok. Tenoučký volný lupen na sokola a ještě si do něj dáváte vlastní jišťo. Duro alpinismo, ani jme netušili, jak často budeme tato Igorova slova opakovat. V dalších délkách pak více než volným průstupcům smekáme prvovýstupcům. Přece jen v roce 1983 vylézt tyto délky, klobouk dolů. Širočiny, do kterých by bylo možné klínit ne dětský hlavy, ale celý mimina, to vše pod obrovským dachem a do traverzu. Jak to hákovat, to fakt netuším. Původní klasifikace 7+/A3, dnes 8. Jedna, dvě skoby mezi štandy, jinak vše vlastní. Nářez.

V páté délce Vojta závodí s deštěm, přesněji bouřkou. Vítězný řev na dalším štandu zalévá hydrant oblohy a aby toho nebylo dost, ostřelují naše nebohá těla bílé pingpongové míčky, jenže trochu tvrdší. Necháváme všechno viset a klidíme bitevní pole. Náš zbabělý úprk lehce komplikují zauzlovaná lana, přesně ve volném prostoru jednoho z qualidských převisů a když doběhneme k bivaku, abychom se této zkáze schovali, přestává pršet a dokonce sluníčko nás lechtá svými paprsky pod nosem. „To jsem vás vypeklo!“

Lana a veškerý matroš jsou na ždímání, z maglajzáků teče mlíko, ale nic moc chuť. Další den je rast day.

O dva dny později nás přivádí Paradiso pod místo odkud chceme odbočit. Převis je protnutý tenkou spárkou, která se o pár metrů výš ztrácí a přes položenou stěnku bude potřeba přelézt do další spáry. Vrtám první nýt a zkouším odlézt. Co když tam nebude žádný chyt, nezajistím, budu v pr…. Nějak se dneska necítím a je to na mě asi vidět. Chci zavrtat další, aby se napadalo pod převis, ale to už Vojta nevydrží a ať ho tam pustím, že se nic vrtat nebude. Tak, jak je libo.

O pár minut později už balancuje za konečky prstů, docela vysoko nad nýtem. Po zhruba šestimetrovém odlezu, okořeněnému patřičným komentářem usuzuje, že by zavrtal. Ale z čeho? Nakonec je vytvořeno pofiderní jištění z nožovky tak na pět milimetrů a nad údolím se nesou údery vrtáku. V životě jsem neviděl, tak rychle zavrtat nýt, ale hlavní je, že je tam a Vojtovi lezečky vyzuté.

Znovu střídáme a místo je přelezeno RP. Ted‘ už na mně čeká jen několik dlouhých temp ve spáře a abych to neměl tak jednoduché blbě cvakly frend v nejhorším místě mi dělá z lana docela slušné závaží. „It´s a long way“ a jiné slavné hity jako „Vyletěla holubička ze skály“ mi znějí v uších a tak na no-handu pod mírně převislou bariérou raději vrtám. Teď už jen malý traverzový boulder do poličky, na které bude štand a nová délka je hotová. Klasifikace 8+ RP.

V další délce už nejsou tak výrazné problémy a tak Vojta bez problémů onsajtuje, z no-handu vrtá ještě jeden nýt a pak proti němu najednou vykoukl na polici štand Mediteranea, které přichází zpráva a o němž jsme si mysleli, že vpravo taky zůstane. Linka by šla vést samostatně i dál, ale byla by moc blízko již existující cesty a tak se rozhodujeme naši variantu zanechat jako spojku a dohromady tak vzniká dvaadvacet délek volného lezení až na vrchol Qualida, který jsme si ani tentokrát nenechali ujít. Přeci jen kdy se vám poštěstí vychutnat si hřbet velryby ve skoku kilometr nad údolím. S posledním světlem jsme pak doslaňovali na zem a z prvními kapkami deště zaklapla dvířka hotelu.

Další den provokujeme kluky ve stěně opalováním a povalováním na Montgolfieře, kopečku naproti stěně. Dostávají ocenění za vytrvalost, já trávit tolik času na štandech, tak se na to vyš..u. Nakonec však zdolávají svůj denní limit tří délek a z posledním světlem je vidíme stavět postel.

„Zruš! Fix! Pojď!“ Dneska si vyrovnáme účet. Je kolem půl jedenácté a už jsme pod klíčovou délkou Staré Gatu. Dneska mám den, jsem silný, mladý, bla, bla, bla. Samozřejmě ve výlezu předvádím elegantní průlet nad dolinou. Vycvakat expresa a jdem na repete.

V následující délce Vojta docela neví jestli pánové Pizzagali a Soldarini nepopletli trochu klasifikaci, přeci jen takové 6b/c ještě podle vlastních slov „nežral“. Nakonec délku protkanou několika více než osmimetrovými odlezy onsajtuje.

V dalších délkách cesta poněkud ztrácí logiku a stává se poněkud hledáním problémů, kdy je pravidlem, že nýt nebo skobu naleznete ve zpravidla nejméně očekávaném místě, a ještě navíc ze dva metry pod sebou. „Kaco!“ byl náš velmi často užívaný výraz stejně jako mnohé jiné.

Pod stěnou potkáváme dva kluky z Karlových Varů a společně čekáme na Braňa s Palem, kteří nahoře našli dozajista nějakou mrtvolu a teď s ní ve svini slaňují směrem k zemi. Ještě shora na nás volají, že vylezli jen po police a pak slanili, protože jim došla voda. Po čtyřech dnech ve stěně docela škoda. S Vojtou nám stačí jeden pohled a je jasno. Toto je výzva.

Kluci regenerují a my nastupujeme renčovat do Mellodramy. První délka je sokol za sedm. Vojta exceluje. Má to jeden menší háček, nějak si zapomněl vzít velký frendy. Po zoufalém: „Copak su nějaké Huber?“ dorunoutoval deset metrů do štandu a nad dolinou se ozval ryk opičího samce. Další délka za A1 pouští taky docela hodně čistě, kus mokré spáry ve třetí délce a už tu máme první A3. Malé kyvadlo do rurpu, dvě erární skoby a už je tu první nýt. Dál už je to docela stereotypní. Nýtové pouzdro, dírka, nýt, skoba, háček atd.. Jen nějak nenacházím to A3, nějak to nepřesáhlo krasové A1 a mám štand. Ve tři hodiny už dáváme sprchu v hotelu a chystáme věcí na zítra. Vodu bereme jen na tři dny, dýl to přeci nemůžeme lézt.

Kluci si dávají rest a mají nás tak jako na talíři. Postel stavíme na štandu, kde kluci spali už druhou noc ve stěně. Ještě si chceme porenčovat délku na zítřek. Abych to stihl co nejrychleji startuji bez tahacího lana, a jak zjištuji posléze také bez půlky frendú. Je dobré zvládat klínem stoperů do sebe a různé jiné radosti. Nakonec s asi dvojnásobným časem a notně oroseným čelem délku dolézám a s chutí se vracím na postel.

Další den odpoledne nás to lezení nějak nebaví tak si na štandech dáváme až moc často oraz. Vrcholí to hozením šlofíka na polici spojení s Paradisem. Nakonec se přemáháme a Vojta ještě natahuje první A3 délku, jako obligátně dobré skoby, ostatně jediné, které jsme v cestě použili a pak krásné čoky. Nic víc než A1 a maximálně plus. Bivak v polici Paradisa, dost dobrá romantika.

Další den na mně čeká vrcholový převis šiltu. Od štandu odlez po stoperech a mikrofrendech. Pak rozmnožuji svůj materiál o několik skobek, co vytahuji rukou a jeden blbo založený stoper. Vítejte ve zvonici, kam se ve stropě podívám volné bloky u nichž nikde nevidím, na čem vlastně visí. Nejlepším zážitkem je ten největší, prvně musím vlézt do klenby nad něj, založit, prodloužit a pak znova ven a pod ním dál. Jsem zvědavej, jak tohle Vojta při čištění vyřeší. Menší logistickou úlohou je pak už jen vytažení lana ke štandu dost daleko na polici od hrany převisu.

Než Vojta vyčistí, mám Havaj. Pomalu nás zpozorovaly vyhlídkové vrtulníky a tak se stáváme lákavou atrakcí. Co půl hodinky si nějaký naletí a nahlédne do našeho žulového světa. Další délkou jsme konečně rozluštili záhadu posledních délek. Cesta byla vylezena v roce 91, vedlejší Melat 92. Vitali zřejmě pomlčel, že má poslední dvě délky společné a vytvořil tak několikaletou záhadu.

Slaňák už máme tak nacvičený, že i se „Sviní a Krakenem“ (velkej a malej haulbeg) jsme dole za necelé dvě a půl hodinky. Večer se kazí počasí a tak oslavné pečení čapaty, které se moc nezdařili vykonáváme v prostorách hotelu Qualido.

Po sestupu ještě v Mellu obveselujeme projíždějící motoristy, když poslední noc spíme na postelích zavěšených pod převisem vedle silnice. Chuť trochu si zalézt na skalkách splachuje déšt a my tak můžeme nerušené nastoupit na zpáteční cestu. Tož nebylo to špatné, ale příští rok už raději někam jinam. Na Qualidu už nám nějak schází motivace.

Zoban

Resumé:

Mellodrama

P. Covelli s druhy, v roce 1989 po Paradiso, v roce 1991 dodělali posledních pět délek nad policemi Paradisa. První opakování celé cesty italský tým v roce 1997 za sedm a půl dne. Zřejmě druhé opakování od prvovýstupu (někdo se snažil letos na jaře, ale vylezli asi jen starou verzi po police) zatím nemám potvrzeno.

Po police tuto cestu léto vylezli P. Ďuriš a B. Hinca ve dnech 18. – 23. 8. 2000, zřejmě čtvrté nebo páté opakování.

Cestu jsme přelezli za 30 lezeckých hodin ve dnech 24. – 27. 8. 2000. Z původních čtyř A3 délek jsme v tomto stupni jako A3- nechali pouze 16. délku, kde jsou v jejím závěru volné bloky. Jinak cesta z hlediska technické klasifikace podle délky možného pádu dosahuje max. A2 (nové). Sestup nejlépe slaněním cestou Mediteraneo, nebo Melat.

The Stare Gate

P. Soldarini a S. Pizzagalli v roce 1997. Moderní nýty „zajištěná“ cesta s většinou délek kolem 7/7+ a 8-, klíčovou délkou je velký převis v 10. délce 9-. Celkem 16. délek.

Krom 10. délky jsme všechny délky vylezli OS. Při první pokusu jsme slanili z nad 10. délky (nevzali jsme si vodu). Druhý pokus 23. 8. 2000 byl až na vrchol za 10 hod.

Většinou dost zajímavé lezení na tření s nýtem poněkud níže pod chodidly.

Time to Leave

Jedná se o novou výstupovou variantu ve východní stěně Qualida. Po vylezení 12 délek Paradisa (83) včetně klíčové délky za 9- jsme odbočili doprava kde jsme se po vylezení dvou nových délek spojili s cestou Mediteraneo (97). Ta se pět délek pod vrcholem spojuje z cestou Melat. (92) Dohromady tak vznikla cesta o dvaceti dvou volně lezených délkách až na vrchol 3-, l U. a 13. délka RP. ostatní OS. U paradisa se jednalo o první RP volné opakování od přelezení I. Colierem v roce 95.

18., 20. – 21. K. 2000, lezecký čas 20 hodin. Cesta je nyní vylezena v jednom dni se slaněním Medite-ranceni nebo Melatem.

Zoban a Vojta