Tenkrát na západě

resp.v západní stěně Kongde Ri

Na úvod trocha z mého deníku:

Středa 25. 1O …. do BC 4850m.n.m., nádherné místo. Paráda. V noci vždy jasno. Přes den se to zatahuje a odpoledne většinou úplná deka. Po příchodu do BC je strašná zima a sněží. Jsem v pohodě. Ještě zatím. Noc už je horší.

Čtvrtek 26. 10. Tvůrčí krize. Je mi zle!

Pátek 27.10. Je mi zle! To už jsem se rozepsal. Nic nejím. Víc než 52 hodin bez jídla a pití. Vrhám i čaj. V noci zimnice.

Sobota 28.10. Sestupují do údolí tzn. do 3800 m.n.m.. Doplazím se pod šutr a spím zase na lačno. Děsné sny.

Neděle 29.10. 8:00 relace s Jirkou i s klukama. Šli do toho naostro. Ležím pod šutrem a čekám, až se mi udělá lip. Doufám, že nevylezu zpátky do BC a tam se zase pobleju. Příští rok nikam nejedu. Někam jen tak si popolízat…. 10:14 kluci jsou ve stěně skoro o 2 kiláky vejš a já se tady hrabu v sobě nebo co. Taky teď máme každej tak trochu jiný starosti. Tak abych se začal hrabat nahoru do BC. Během tohoto hladovění mě fakt zachránil ten narozeninovej dortík pro Tebe (přítelkyni těsně před odletem). To vám byla dietka. Dokonce i bez čajíčku. Zde se můj deníček odmlčuje a já musím začít „za sebe“. Tak jsem se vám doplazil do BC a tam mi ruplo v kouli. Nadrženej jako štěpní hydrant jsem se rozhodl nastoupit pozítří do stěny. Nechal jsem si den na vykrmení a aklimatizaci. Nástup pod stěnu našel Roman.

31.10. 2:00 vyhřeznout se. Natlačit ovsáky. Vzpomenout si na bomby a benzin v Ghatu, jak je jím tam, o 2000 m níž, fajn. Vzít termosky. Nabalit trojúhelníček sýra a dvě čapky. A tři karabiny , ať je doma o čem diskutovat. Roman je trochu ospalej a tak si po cestě pochrupává. Jsme na místě. Roman usedá obkročmo na šutr. Hotovo. Je štand. Začínám lézt na devítce. Dnes jsou přece v módě lehké expedice.

S carbosnacky v pažích drtím první délky, až rampouchy velký jako prasata létají od cepínů. Nicméně zdoláváme první délky, které hodnotíme za M5 90. Klasifikaci nechávám spíše na Romanovi. Bylo to fakt do kopce. Stěna se začíná ohřívat a tak zalézáme pod převis. Pak jsme udělali průser s relací. S vědomím, že je všechno OK, si hovíme v díře až do 22:00. Naznali jsme, že stěna i my jsme dostatečně vychlazeni a vyrazili jsme. První délka z bivaku byl vodopád se zbytky ledu na jednu zkrutku a čoka. Pak stále to stejné celou noc. Vytáhnout délku, udělat štand, dobrat a pořád dokola. Je ráno. Blíží se vrchol Dolézáme na hřeben. A já si fakt myslel, že to hroutíme přímo na vršek. No nic. Relace, pohled na Everest, rozbor „shituace“ a hurá traverzovat západní stěnu.

Začalo to být vážný. Meleme nesmysly a pleteme nohama. Ale Roman mele víc. Ema má mísu. Nemůže mi přijít na jméno, huhlá něco o trvalém poškození mozku, o knedlíku v držce, svý holce atd… Bojujeme přes boule západní stěnou, na konci už na to kašlu a lezeme kontinuálně. Jenom Roman o tom neví.

Dosahujeme jižního hřebene. Pít. Na vrchol už není pomyšlení. Z vrcholu na dno. Spustil jsem Romana přes výšvih a sám slézám. Po cestě vaříme šťávu. Jen knedlík zůstává.

Honza s Radkem nám šli naproti a výrazně nám odlehčili naše batohy. V BC nás Jirka uvítal mezi živými. Bolela mě navalená záda (pozn. následek úrazu 5 dní před odletem). Vzal jsem si patáky a umírám. Pak už jen opar, fyzická slabost a sociální jistoty.

Takže suma sumárum dva živý horolezci a jedna Krásná dívka, čili RAMRI KETI M5+/ 90. Roman Kašpárek & Vojtěch Dvořák 31.10. – LIL 2000.

Vojta