První příslušníci AČR na osmitisícovce

aneb peklo na Broad Peaku

Pod záštitou ministra obrany Vladimíra Vetchého, náčelníka skupiny zahraničních sportovních styků ACR Ivana Satrapy, rektora Vojenské akademie Brno Karla Kotka a rektora Vysoké vojenské školy Vyškov Ignáce Hozy jsem se zúčastnil s Davidem Ullrichem horolezecké expedice do pakistánského Karakoramu na jeden ze čtrnácti hlavních osmitisícových vrcholů světa – Broad Peak vysoký 8 047 m.

Od dob plk. Maťašáka, náčelníka vojenské zotavovny Tatranské Zruby, který v dobách své vojenské kariéry zdolával vrcholy na Kavkaze a Pamíru, uplynulo již skoro 20 let a v rámci armády se zatím nikdo nepokusil vystoupit na vyšší vrcholy, až v letošním roce. Expedice na Broad Peak byla jediná letošní česká horolezecká expedice na osmitisícový vrchol. Naším cílem nebylo pouze reprezentovat armádu ČR na této vrcholné akci, ale zároveň testovat novou výstroj v extrémních velehorských podmínkách, dodanou Střediskem pro vystrojování osob ACR a Výzkumným ústavem pletařským v Brně.

Začátek června je počátek expedice. Na rozdíl od Himaláje je v Karakoramu sezóna od konce května do srpna, neboť do těchto míst běžně monzun nezasahuje a proto se neřeší předmonzunové a pomonzunové období.

Přeprava do pakistánského hlavního města Islamabádu byla tedy letecká, je to nejjednodušší a nejrychlejší způsob. Na ministerstvu turistiky je nutno ohlásit svůj příjezd, nechat si přidělit styčného důstojníka pakistánské armády, který bude dohlížet na průběh expedice a řešit případné vzniklé problémy. Oblast, kde se osmitisícové vrcholy nalézají je totiž v těsné blízkosti Kašmíru, v kterém se v současné době vedou válečné boje mezi Indií a Pákistánem. Celá záležitost na ministerstvu trvá minimálně dva dny. Pak se přesouváme do 750 km vzdáleného Škardu, samozřejmě klimatizovaným autobusem, protože teploty zde dosahují ke 40° C a Evropanům taková vedra zrovna neprospívají. Silnici stavěli Číňané společně s Pakistánci někdy v 60 – tých letech, vede okolo řeky Hidus ve skalních zářezech místy až 500 m vysoko a patří mezi vojenské strategické stavby. Za zatáčky silnice řidič samozřejmě nevidí a tak hodně troubí. Tento zvyk, spíš zlozvyk je v Pákistánu velmi rozšířen. Možná by se dalo říci, že je součástí místního koloritu. Náš řidič má – jak se zdá – dost velkou praxi a největší problémy máme my. Zásadně se totiž při přecházení silnice díváme nejdříve doleva a auta jezdí zásadně z druhé strany… Další zajímavostí je jízda po levé straně – pozůstatek to po anglické nadvládě. Není to však jediný pozůstatek, bývalý anglický vliv se projevuje dále tím, že úředním jazykem je zde angličtina. V Pákistánu je tolik různých nářečí, že se místní obyvatelé z jedné části země nedomluví s obyvateli z druhé části a i když je národní řečí jazyk urdu, neznají jej všichni. Analfabetismus je zde velkým problémem a přestože pakistánský vojenský režim se snaží podporovat vzdělání, není jednoduché tuto situaci zvládat.

První noc na cestě jsme ubytováni v nově otevřeném hotelu Paláce v Beshamu. Skví se novotou, ale na rozdíl od našeho autobusu má jednu vadu – nemá klimatizaci. Dnešní noc je však pěkně dusná a klimatizace by byla potřebná. Vždyť teplota v noci + 30° C v našich končinách není běžnou záležitostí … Následující den cesta pokračuje stejným terénem dál. Pouze přibývá mostů přes řeku. Ty se však podle styčného důstojníka nesmí fotit, protože jsou všechny strategické! Jejich maximální nosnost je přitom pouze 10 tun a neunesou ani tank … Do Škardu přijíždíme až v devět hodin večer a ubytováváme se v malém hotýlku Hunza. Bolí nás hlavně zadní časti těla, ale sprcha s dobrou postelí do rána vše vyléčí. Následující den je volno. Trávíme je prohlídkou městských trhů a večer se nakládá expedičnímateriál na Jeepy, kterými se pokračuje dalších asi 140 kilometrů. Ani malý autobus by tuto cestu – spíš necestu – nezvládl. V některých zatáčkách musí i Jeepy couvat a projíždět je nadvakrát. Do Askoly, místa překládání expedičního materiálu na nosiče se přijíždí před večeří. Musí se ještě třídit, zvážit a připravuje se kompletně na zítřejší pochod. Nosičů máme mít 115 a není to zrovna moc. Německá expedice jich má dokonce 170! Ráno se přiděluje nosičům náklad. Každý nese 25 kg a v 30° C vedru toho mají všichni plné zuby. Po 8 hodinovém pochodu končíme u kamenné boudy, ale s možností koupit si zde něco na pití (obchod kvete v každé výšce). I následující 3 dny jsou vyhrazeny na pochod do základního tábora.

Zajímavostí je snad jen přenocování nosičů, kteří si hlavu starostmi moc nelámou. Zachumlají se do dek, několik si jich přehodí pres sebe igelit a spaní je připravené. Ani výška přes 4 000 m jim nedělá problémy, pouze o to víc kašlou.

Základní tábor, v horolezeckém slengu bejskemp (BC), máme postaven ve výšce 5 000 m, nedaleko od stěny Broad Peaku. Odtud je fantastický pohled na druhou nejvyšší horu světa K2, v domorodé řeči nazývanou Cogori, vzdálenou pouhé 3 kilometry. Následující den po příchodu do základního tábora odpočíváme. Je to součást horolezecké taktiky při výstupech do extrémních výšek. Není totiž pravidlem, že každý musí být v pohodě a nikoho nemusí bolet hlava … Až na další den je připravena vynáška a vybudování 1. výškového tábora – 5 700 m . Součástí výstupu je i přechod ledovce s několika potoky od základního tábora k vlastní stěně Broad Peaku. Ještě, že důslední Japonci vytýčili trasu červenými vlaječkami s odrazovými fóliemi, které při dopadu světla z čelovek v noci svítí. My totiž ze základního tábora vyrážíme zásadně za tmy, abychom se bránili neuprostnému vlivu slunce, které z nás vysává tolik potřebnou energii. Ve dne se taky samozřejmě víc potíme a i když jsme s Davidem vybaveni speciálním spodním termoprádlem Klimatex, které předává tělesné páry do dalších vrstev oblečení a jsme vždy po příchodu během krátké doby v suchu, máme přes den slunka plné zuby. Stan v l. výškovém táboře máme umístěn na skalnatém ostrohu, bokem od možného místa pádu lavin a kamení. Pak se zase vracíme zpět do základního tábora. Následující den vyráží David s dvěma kolegy udělat další vynášku do 1. tábora. Vseje podřízeno dokonalé aklimatizaci každého znáš. Počasí nám zatím přeje a tak se snažíme každý den aktivně pracovat na našem kopci. Na povolení naší expedice (perníku) je uveden španělský horolezec Carlos Sória, který se vrátil před 3 měsíci z Mount Everestu, kde dosáhl výšky 8 300 m a je dokonale aklimatizovaný. Na Broad Peaku je již počtvrté, zatím bez úspěchu. Je s námi v základním táboře i se svým přítelem (prezidentem bohatého mateřského horolezeckého klubu, který jej financuje) a výškovým nosičem. Je rychlejší a výškové tábory zvládá na jedničku, během 14 dní vystupuje až do 4. výškového tábora.

Začátkem července máme vybudován 2. výškový tábor ve výšce 6 300 m. Místo je velmi špatné, se značným sklonem, vystavené větrům a na okraji strmého žlabu. Zde se v roce 1994 zabil horolezec z české expedice Alexej Himmer, který prošlápl sněhovou převěj a zřítil se několik set metrů. Pád samozřejmě nepřežil. Protože to již byl druhý smrtelný úraz na expedici, vedoucí ji ukončil a všichni zbylí účastníci se vrátili zpět domů. Dáváme si na toto místo pozor, neboť je pouze 2 metry za naším stanem … Po vybudování 2. výškového tábora a jeho doplnění karimatkami, spacími pytli, jídlem a ostatním potřebným materiálem se kazí počasí. Scházíme dolu. Několik dní trávíme v základním táboře a čekáme na zlepšení, které nepřichází. Stále sněží. Všechny expedice se stáhli z Broad Peaku do základního tábora. Z jedné strany je to dobře, protože obnovujeme síly, z druhé strany však ztrácíme drahocenný čas, který nám ještě do skončení expedice zbývá, 6. července vyrážíme ve dvojici s Davidem přes 1. a 2. výškový tábor do trojky. Počasí se zlepšilo, nebe je modré, ale teplota klesla.

Prsty u noh mně prochládají a tak se bavím tím, že s nimi neustále hýbám – alespoň vím, že jsou stále citlivé a neomrznou. Při bivakování ve 2. výškovém táboře však zažíváme velké překvapení. Carlos a Japonci sestupují do základního tábora, neboť v 7 400 m je hodně sněhu a nejsou schopni prorazit k vrcholu. Musí se počkat, dokud sníh nesedne nebo nespadne. My však nemůžeme čekat a po poradě vysílačkou se základním táborem vystupujeme do 3. výškového tábora. Musíme vynést materiál, který je předpokladem dalšího aktivního působení na kopci – spací pytle, karimatky a jídlo. Nakonec vše zvládáme a 3. výškový tábor je vybudován. Fyzicky jsme v pohodě a chceme pokračovat ve výstupu dál a postavit 4. výškový tábor, který je předpokladem k výstupu na vrchol Broad Peaku. Počasí se však zase mění. Místo slibovaného hezkého počasí však přichází oblačnost a sněžení. Až později jsme se dozvěděli, že do naší oblasti zasáhl monzun, který sem obvykle nezasahuje a přinesl sníh. Japoncům ve 4. táboře lavina strhla výškový stan a vichřice Maďarům stan roztrhala. Je to situace, kterou nikdo znáš neočekával. Jak pokračovat dál? Vzhledem k tomu, že do 3. tábora má zítra dojít další trojka, musíme sejít do 2. tábora. Po cestě dolů je také potkáváme, chtějí přespat a postavit 4. tábor, i když situace je katastrofická… Z jedné strany o ně máme strach, protože víme do čeho jdou, z druhé strany však bez vybudování 4. tábora nelze pomýšlet na 5. tábor. Situace se komplikuje ještě víc, když druhý den po zjištění předpovědi počasí a odchodu většiny expedic, náš vedoucí jednoznačně velí: “ Všichni musí dolů, hrozí akutní lavinové nebezpečí a je velká šance, že přes výstupovou trasu spadne velká lavina!“ Při pohledu na olověné mraky jsme zoufalí, ale nic naplat, musíme dolů. Jsme dost staří na to, abychom rozumně uvažovali – tady se nedá v této situaci dělat nic jiného, než sejít dolů do základního tábora. Kluci nahoře jsou však jiného názoru. Chtějí jít dál a za každou cenu postavit 4. a 5. tábor. Baterie ve vysílačce jim došly a spojení je přerušeno. Tuto informaci jsme se dozvěděli po příchodu do základního tábora. Čekáme co kluci vymyslí, i když velké naděje na úspěch nejsou, protože počasí je stále špatné a sněží. Devět z deseti expedic působících na Broad Peaku končí a vrací se zpět do Islamabádu. I Carlos Sória je znechucen dalším vývojem počasí a balí. Ani po čtvrté se mu nepodařilo vystoupit na Broad Peak. Za dva dny se vracejí kluci dolů. Nebyla šance pokračovat dál, sněhu bylo příliš moc a stále ho přibývalo. Čekáme v základním táboře na další vývoj, ale nakonec došlo na slova vedoucího expedice. Utrhla se obrovská lavina, která prošla přes inkriminované místo a „dojela“ až k ledovci, na kterém máme postaveny stany. Na základě této situace končí náš vedoucí expedice působení na Broad Peaku a také my se vracíme.

Cesta zpět trvala několik dní a vedla přes místo zvané Concordia – odtud se rozděluje trasa do základních táborů pakistánských osmitisícovek – Broad Peaku, Gasherbrunu I. a II. a K2. Dále pokračovala přes sedlo Gondo – goro – la ve výšce 5 750 m!, tábor Khuspang ve výšce 4 800 m do Husche – to vše zvládli i nosiči v gumových „botaskách“ s 25 kg nákladu na zádech! Tady na nás už čekají Jeepy a odvážejí celou expedici do Škardu, kde po krátkém pobytu přestupujeme na malý autobus a vracíme se zpět do Islamabádu.

Po cestě se zastavujeme ve Výcvikovém středisku pakistánské armády pro boj v horách. Je zde vidět, že se v Pákistánu hodně finančních prostředků vynakládá na armádu. Při rozhovoru se styčným důstojníkem se dozvídám, že je to plných 60% státního rozpočtu na rok! Ve středisku se cvičí vojáci různých profesí – např. horolezci, parašutisté a průzkumníci pro bojovou činnost v horském terénu. Samozřejmou aktivitou je pořádání horolezeckých expedic na nejvyšší pakistánské vrcholy – a náčelník střediska jich má za sebou několik, včetně těch osmitisícových! Rozhovor je pro nás velkým přínosem, velmi žasneme v jakých podmínkách činnost střediska probíhá – není ani problém vyslat vrtulník do základního tábora pod osmitisícovkou … Po cestě do Islamabádu se mi hlavou honí nejrůznější myšlenky, včetně toho, z jakého důvodu asi byly na vojenských školách zrušeny tělovýchovné jednoty a tudíž i sportovní oddíly.

Na ministerstvu turistiky ohlašujeme ukončení expedice a po krátkém pobytu v hlavním městě se vracíme zpátky domů s rozhodnutím, že se sem musíme ještě někdy vrátit a to co jsme rozdělali dokončit. Všechno chce svůj čas. Příprava expedice je dlouhodobá záležitost a hlavně stojí spoustu finančních prostředků, které se musí taky nějakým způsobem dát dohromady.

Boža