Výlet do 50.tých let

aneb jen ho nechte, ať se bojí

Kdo by neznal legendy osmdesátých let! Tomáš Čada, Jindřich Hudeček. Jména, spojená s celou řadou extrémních cest na pískovcových skalách. Přestože jsou jejich výstupy téměř dvacet let staré, ještě dnes vyvolávají mezi lezci zasloužený obdiv…

Začalo to někdy v letech 1982/1983. Tehdy „mladej Čadys“ (18 let) vyrobil v Teplicko-adršpašském skalním městě trojici nejtěžších cest – Bláznivý projekt (dnes Crazy projekt) na Čapku, Gravitační komplexy na Papriku a Happy end na věž Jardy Berana, vše s klasifikací IXc. Kdo měl tehdy ruce nohy a trošku odvahy, pustil se do toho… „Alespoň jednu z těchto cest kdybych vylezl“ bylo běžné slýchávat v lezeckých hospodách. Bylo to „to“ nejtěžší, co se lezlo, cesty snesly srovnání s nejtěžšími výstupy B. Arnolda v sousedním NDR (první Xa v Sasku byla vylezena v roce 1983). „Jak to vzít nad druhým a co dělat u šestého“ (dnes nazváno honosně know-how) se předávalo od ucha k uchu, od hospody k hospodě. A kupily se přelezy…

Zásluhou Jindry Hudy Hudečka vznikly další, ještě těžší prvovýstupy. V Teplicích na Tlacháčka Hrana zapadajícího slunce, Klekání na Chrámové stěny, v Ádru Vzpomínka na Jana Šimona, vedoucí na impozantní Milence …

To byly zlaté časy 80.-tých let, časy lezení od kruhu ke kruhu se staženým zadkem a naběhlým předloktím, se srdcem na dlani, tepem 160 a rozhodnutím: „jdem do toho“. Lezení na doraz, bez předchozího nácviku seshora. Čistý alpinismus s Peňákem na večer a s probuzením se ráno na poli. Lezení bez životosprávy a třífázového tréninku. Doba bez tyčinek Powerbaar, bez Powermetalů a grafu obtížnosti, doba bez cvičených opiček z překližek. Vše bez vydřených přelezů RP či třímetrových, dva tisíce km vzdálených, traverzů tam a zpátky za 8c francouzské klas.

Doba dlouhých pádů, ale i ryzích zážitků s balancováním na ostří nože.

Časy, kdy bylo všem jasné, jak cestu vylézt – stačilo se „jen“ dostat na vrchol. Většinou se lezlo „OS mezi kruhama“, neboť případný dlouhý pád neměl nikdo chuť opakovat. Tam někde 4 metry nad kruhem se lámal chleba a čistily charaktery…

Píše se rok 2000. Květnová obloha bez mráčku, 30 stupňů C, pátek – prodloužený víkend před námi. Odjíždíme do Ádru. Pohoda. Večer u Peňáka večírek (a stál za to…). v sobotu ráno něco na rozlezení a pak zkusit nějakou dardu, ať je o čem vykládat v hospodě. Místní doporučují Balabambu, přej super rajbas, tak za VIIIc/IXa., jo a je to za Papouškem…

Bloudím s Petrem Fidžim Fialou roklemi Adršpachu. „Mrkni, tohle je Richtrova spára na Papouška“, ukazuje Fidži na odpornou nejištěnou pěsťovku, kterou kdosi zrovna sápe nahoru. Napadá mě, že to bych na rozlezení lézt nemusel. To náš cíl je mnohem lepší, už od pohledu. Řada kruhů, severní strana, ideální cesta pro dnešní teplo. Fidži neohroženě stoupá, s jedním odsedem je nahoře co by dup. Balabamba je fakt moc hezká, těžší než Kutzbuhl, lehčí než Aids na Masku. Pokud mohu, tak vřele doporučuji!

Tak a teď už zkusit „Něco“ !

Kousek za rohem jsme to Něco objevili. Linka, radost pohledět. Taková občas-trhlinka v převislých břichách, sem tam sokolík, sem tam bez sokolíka, 5 kruhů, dle nového průvodce Didgeredoo IXc. Vlevo hladko, vpravo hladko, jen ta přerušovaná spárka uprostřed. Beru „první konec“ a lezu. První, druhý, třetí, čtvrtý, kruh. Tedy ve skutečnosti první, oddech, druhý, oddech, třetí, oddech, čtvrtý kruh. Mezi čtvrtým a pátým kruhem je to těžký, ale dá se to nacvičit bez ztráty kytičky. Sedím u 5. kruhu a dobírám Peťu. Jde mu to snadno, je vidět, že v zimě poctivě cvičil.

„Teď je řada na tobě, tady máš „systém“ a jdi, hrdino!“ trocha ironie je rozhodně na místě. Nad námi se tyčí mírně položená hladká stěna, přecházející do velmi otevřeného žlabu. Pak komín na vrchol. Bez kruhu. Jsem docela rád, že to vyšlo na Peťu. „Já ty tenký smyčky stejně neumím zakládat a v komíně to nepotřebuji“ říká Fidži a jde. Patička, nožička, sokolík, ve vzduchu lítá magnézia, jak sněhu o vánocích. Asi tak pět šest metrů nade mnou se zastavuje. Funí a maglajzuje. A pak už si dává rychle nohy k rukám a kamsi do nedohledna šahá…, a a a nepadá. Brrrr, tak na tohle jsem už asi starej. Sláva vítězům, klobouk dolů, Pane Fidži! Na druhém konci lana ve stejném místě srdnatě skáču do chytu a taky nepadám. Dívám se na tu díru pod nohama. Hmm, být tady na prvním, asi bych se pos… (pozn. uprostřed té štreky jde dát tenká smyčka, pokud máte dost času a vezmete si ji s sebou). Nahoře není vrcholovka, podle pavučin v cestě ale odhadujeme, že je to docela darda s malým počtem opakování…

Večer dáváme ještě něco lehčího a tradá do hospůdky. Povídalo se a hrálo až do – už si ani nepamatuji do kolika…

Druhý den nás napadlo, že bychom mohli zkusit „Ňákou“ legendu. Tu, co je nejblíž, ať nemusíme daleko chodit. Crazy projekt. Hned za campem u Stránských. Je to velkolepý průstup velkolepou stěnou. Klasifikace IXc + stavění. K tomu přičtěme ulomený chyt pod třetím kruhem, odpornou sokolíkovou spáru nad policí pod čtvrtým, stavění u sedmého, zamechovaný osolený vylez na věž a máme z toho (alespoň pro nás) událost na celý den. Vůbec nechápu, jak může tak „hrozná cesta“ (rozuměj těžká) mít skoro sedmdesát přelezů. Holt legenda… Ale přežili jsme to a připsali si Hoře zdar 2000 na Čapku. A pak už jen víno, tanec, zpěv, a když se potom začalo rozednívat, konečně jsme pochopili, že je čas jít spát.

Dva dny lezení v centrálním Ádru stačí. Pro Brňáky, zvyklý na Kras rozhodně ano, a tak jsme si třetí den šli léčit nervy na Křižák. Pěkně bylo, trochu slabo po dlouhé noci, tak co… A vylézt Videodisko taky není přece k zahození. Hoře zdar Leopoldova věži! Appropos, až se budete kroutit u 1. kruhu po vzoru Aleška Moravka (ten muž na obrázku v průvodci) a rupne vám v zádech, vězte, že výměna rukou je snadnější…

Při dalších výletech do Adršpachu jsme postupně okusili z lezeckého chleba 50.tých let co se dalo.

Nutno říci : Se střídajícími se úspěchy i neúspěchy. K těm nejkrásnějším cestám, se kterými jsme se letos setkali, patřily Líbánky na Elišku, Hubařská na Zub (taje staršího data, ale taky docela maso), Veřejné mínění na Papriku, Výčitky svědomí na Kankrlíčka…Každá z nich nám předala nové zkušenosti a uchystala nové zážitky či překvapení.

Hrana zapadajícího slunce v Teplicích nám ukázala, co že to znamená nejlepší léta Jindřicha Hudečka.

Bylo to asi takto: Nad prvním kruhem se mi začaly střídat v hlavě stále rychleji dvě nevyřčené věty: „Jindro, ty jsi vůl, že jsi to tak blbě zajistil…, Osle, dobrodružství ano, ale všeho s mírou, tak co sem lezeš…“ později tyto dvě věty vystřídala jen jedna, kterou jsem křičel na celý údolí: Hoďte mi někdo shora lano! Pomoc nepřišla, turisti se smáli, prý jestli skutečně spadnu, tak to oni tu chvilku ještě počkají… Nedočkali se ničeho, nakonec jsem vylezl ke druhému a pak i ke třetímu kruhu (přece to člověk nevzdá, že. Aneb co zbývalo, když vám hrozí nad 2. kruhem tlama na polici). To je to lezení OS mezi kruhama…U třetího jsem se psychicky sesypal a odevzdal první konec Fidžimu. Ten po tom, co viděl, kategoricky odmítl pokračovat… „Přece to nevzdáme!!! Fidži, ještě 8 metrů a jsme nahoře!!! Tak čtvrtý, pátý přelez…Kdyby se někdo odhodlal to dolézt. Já to nebudu“, říkám Peťovi „svoje štěstí jsem pro dnešek vyčerpal. Tak moc tlačit na pilu se nesmí“. Sedíme u třetího kruhu a smutně se na sebe culíme. Nakonec začalo pršet a my získali dostatečný důvod slanit a následně se ihned opít…

Už se Vám někdy stalo, že jste nenašli chyty, za které se dané místo ve stěně dá vylézt? Ano? Mně taky. To takhle sedím u třetího kruhu na Vzpomínce na Šimona a marně si lámu hlavu, za co to ten Hudy tady lezl. Prostě holo. Holo dva metry vlevo, vpravo, nahoře. Kolmý rajbas. Vše kolem kruhu, takže při pokusu ani nespadnete, jen si znova sednete. Ale za co ten pokus udělat! „Obyčejné Xa“ a tady tohle! V záchvatu beznaděje jsem vymyslel sled pohybů, poloskoků a přesunů, které končily jeden a půl metrovým skokem, do malého skloněného kyzu (spíše narovnáním shrbeného těla, protože se není z čeho odrazit). „Hm,Hmm, to bude asi ono“ snažím se sám sebe přesvědčit. Zhruba po hodině nacvičování závěrečného skoku zvažuji, jestli to ten Hudeček opravdu lezl takto… Za další hodinu neúspěšných pokusů, to už druhá část týmu byla rozhodnuta okamžitě stanovat, „vím už úplně přesně“, že Hudy rozhodně stál nohama jinde a držel rozhodně jiný chyty! Protože za tyhle moje malý „svině“ se to vylézt rozhodně nedá …Tak tohle jsem nezvládl. S myšlenkou, že prodám lano, když jsem vůl, který ani nenajde chyty, na tož aby za ně něco vylezl, jsme slanili. V hospodě se to vyjasnilo: Chyty jsou ulomeny a v současnosti se Vzpomínka na Šimona vylézt nedá. Bac!! Příjemně strávená dvouhodinka (celkově šest hodin ve stěně) je očištěna, lano si zatím ponechám.

Posledním výletem do Ádru, který se proměnil v nostalgické vzpomínání na letošní lezení, se stal víkend kolem 28. října. Rosnička v televizi slibovala 16 stupňů plus a modré nebe. Omyl! V sobotu mžilo, v celém údolí Adru se válela podzimní mlha a my (Víťa Jantošovič a já) tam byly sami. Prostě humus, že být v Brně, ležím v posteli. Ale v Adru? To ne. Vyrazili jsme do Teplic doufajíc, že na Chrámovkách bude hezky. Ale nebylo. Chrámovky vidět nebyly, jen hustá mlha a drobný déšť. Nakonec jsme skončili v jakési ptákovině, která byla dostatečně převislá a dostatečně chráněná před mlhou – Dálnice do pekla. Přiléhavý název. Odpoledne jsme si sedli k Peňákovi a meditovali, jestli pojedeme domů hned, nebo vydržíme do rána.

V neděli se počasí umoudřilo, bylo polojasno, trochu vítr, ale proti sobotě nádhera. Tak znova hurá do Teplic. Plán – rozlézt se a pak zkusit novou cestu na Papriku – „narovnání Gravitačních komplexů“. Spoustu kruhů, klas. Xa/b. Vyštrachali jsme se nahoru pod Chrámovky. Tam fučelo, jak hrom, na velký lezení to rozhodně nebylo. A plány byly v trapu. Bloudili jsme smutně od skály ke skále a hledali, kde by se aspoň trochu dalo lízt. Nakonec jsme kdesi v závětří našli nevinně vypadající, mírně položenou, jižní stěnu a tam dvě cesty. Každá měla dva kruhy do police a třetí společný nad ní. Tak dvacet metrů lezení, no ve srovnání s Paprikou prdítko. Pravá cesta – Poldova pětka, levá – Lomová šestka, věž Kastelán. Obě cesty (v průvodci za IXb) na pohled vypadaly velmi příznivě, ani se nám nechtělo věřit, zeje to tak těžký. Zkusili jsme nejprve pravou. Lezení hezký, ale mělo to háček: Opět se potvrdilo staré nepsané pravidlo, že znalost místních lezeckých poměrů je pro bezpečnost týmu vhodná a že podceňovat se nemá. Mezi prvním a druhých kruhem to bylo docela těžký a daleko (Víťa hodil z prostředka tlamu těsně nad zem), nad druhým kruhem byl těžký rajbas s vylezeni do hladké police. Ve finále jsem byl rád, že jsem se ve zdraví vyhrabal na vršek. Docela hrůza ! Nahoře byla rezavá vrcholovka. Otevřel jsem ji a hlasitě se rozesmál. Hoře zdar 2000. Cha, Cha – a je to tu! Za posledních pět let na dvou cestách pouze pět zápisů. To je půl přelezu za rok! Za další dvě hodiny jsme připsali i druhou cestu (k prvnímu kruhu je to otřesný) a tím notně vylepšili celkový průměr. Snad nám to pan Kastelán odpustí…

Marek Žák