Jako pták

Hey, Sir, too risky, too dangerous, Sir, Sir, too risky, too risky, Sir , no, Sir, too risky …

Tak takhle nějak začalo moje malé dobrodružství. Hustil to do mě místní klučina, kterej se tvářil jako průvodce, když jsem se zálibně díval vzhůru na krásnou, magickou, 300m dlouhou, ukoněnou plotnu na údajně největší monolit v celé Asii.

Ano, stojím v jižní Indii, v totální pustině, tři hoďky jízdy autem od nejbližšího města. Celý spodek je krásně kompaktní, dá se po tom lozit v obyčejných botkách, prostřední část plotny je o něco prudší, ale po takovémhle matroši to bude zážitek. Posledních sto metrů už se to zase pokládá. Do prčic, to nemůže být těžké. Hlavně se nepo… někde v polovině, když bude pod nohama tolik vzduchu. Trošku mě zneklidňuje ten klučina, kterej mě za každou cenu láká na „normálku“, kterou proudí davy Indiánů.

Do teď jsem tady v Indii nikde nelezl ani nebouldroval, touhle plotnou bych si spravil lezeckou náladu za celej pobyt a navíc ta krásnááááá plotna. Loučím se s klučinou a valím, prvních 50m úplná pohoda, pak najednou hůř a hůř … a už to nejde v botech. První varování. Přemyšlím. Vytahuju z baťůžku lezky, které jsem si vzal na příležitostné bouldrování. Dalších 50m. Pár těžších míst, už vím, že to neslezu, musím do dát.

Změnil se matroš. Z krásné kompaktní skály je sice pořád kompaktní skála, ale na jejím povrchu je asi 2cm vrstva nějakého hnusného lokrovatého obalu. Něco jako kyzy na písku, nebo ledová glazura na skále, která se odlamuje. Navíc se to trošku postavilo. Pěkná depka. Půl hoďky stojím a vydýchávám strach. Na všechny strany nekonečná plotna. V ruce mi zůstává čím dál tím více lokrů, tak je opatrně pokládám, abyc dole nikoho nezabil a hledám cestu. Je mi z toho pěkně blbě, představa jak si to svištím po plotně dolů mě děsí. Navíc netuším jak by zrovna v tomhle místě probíhala nějaká záchranka. Uff. Musím nahoru. Každý krok desetkrát promýšlím. Ale někde to prostě nejde na jistotu … tak valím po volných lokrech a ani nedýchám, jenom cítím, jak to pode mnou praská.

Někde v horní časti se pak zprava připojil černý pruh kompaktní skály, asi vymleté od tekoucí vody. Najednou se mi lezlo krásně. Vidím nýt. No díky pěkně. Nalezl jsem do nějaké místní cesty. Lezení je těžší, ne těžší než za pět, ale dá se vzlínat na úplnou jistotu, žádné lokry, jen díra pod nohama.

Sedím nahoře. Přemýším, jestli to považovat za lezecký úspěch nebo debakl. Tolik strachu a krásného lezení, sám nevím …

Frantis