Kavkaz

legendárni hory v neuveřitelné zemi

Jednoho letního dne ráno jsme vyrazili vstříc Rusku. Zemi, o které jsme již mnohokrát slyšeli spoustu neuvěřitelných historek, ze kterých občas čišel až strach. A pár takových teď můžu vyprávět i já sama…

Naše cesta vedla přes Polsko a Ukrajinu. Už samotné hranice s Ruskem nás po dlouhé cestě probudily k životu, neboť rusové měli nový roentgen. Což samozřejmě pro nás znamenalo s nemalým nadšením vystěhovat až po střechu nacpaný autobus. V velkým úspěchem jsme odjížděli již po osmi hodinách čekání.

Prvním šokem bylo, když jsme na „dálnici“ srazili auto značky NIVA. Byla už dávno tma, ale přesto jsme někteří viděli vedle autobusu vůz kutálející se do příkopu. Několik členů výpravy, včetně zdravotníka, se ihned vydalo na záchrannou akci. Jak jsme se od nich později dozvěděli, posádkou vozu byla ozbrojená stráž plynovodu. První co se dělo bylo hledání samopalů a počítání nábojů. Problém byl, jak opravit autobus. Čelní okno je rozbité, ale naštěstí se nerozsypalo. Dveře jsou zdemolované tak, že se nedají otevírat. Naštěstí se to řidičům podařilo později celkem obstojně spravit.

Na autobusy máme vůbec v poslední době smůlu. Cestou z Grossglockneru se nám porouchal autobus a nakonec zůstal v Rakousku na vrakovišti, jelikož odtah by byl příliš nákladný. První oficiální zastávkou byl Nalčik. Zde se muselo zaplatit povolení k výstupu na Elbrus, což byl první z dlouhé řady „poplatků“. Neustále jsme totiž zastavováni vojenskými hlídkami, které čekají pouze na „vziatku“.

První noc trávíme v kempu ve vesničce Elbrus. V kempu nás hlídá veliký bílý pes, který každého zaujal svou velikostí. Ale jak zjišťujeme v noci, má i stejne mocný a velmi vytrvalý šťěkot. Což má za následek, že ráno se ho pár lidí snažilo podplatit slovy: „Hele. Já ti dám tuhle štangli salámu, a ty přestaneš štěkat, jo?“. Z čehož se ovšem jenom všichni ostatní bavíme na účet aktéra, neboť to jaksi nezafungovalo.

Ráno čekáme na vyřízení povolení ke vstupu do oblasti. Ponevadž v některých dolinách jsou vojenské jednotky, které tyto „bumažky“ kontrolují. Což také znamená, že se musíme pohybovat neustále ve skupinách podle bumažky.

Teprve k odpoledni tedy vyrážíme směrem na Zelenou gastinicu. Jsme čtyři Čudl, mamka, já z našeho oddílu a Edita z Jeseníku. Zbytek výpravy zamířil k dolině Irik. Hned před kempem, nás odchytil „ochranář“, který se vehementně dožadoval zaplacení poplatku za vstup do Národního parku. Nakonec musíme zaplatit a získáváme další bumažku s dalším povolením. Ovšem, má to také jednu výhodu, náš ochranář je taky taxikář. To jsou tu mimochodem všichni, když vás uvidí. Takže za chvilku stoupáme vozem značky NIVA a čekáme, že nám každou chvíli upadne nějaký z jen tak položených batohů na střeše.

V dolině jsme zkontrolováni vojenskou jednotkou a vesele pokračujeme nahoru. Naše veselost se ale za chvíli změní v hledací píli, jelikož Čudl ztratil svůj fungl nový stan. Ani po jednom a půl dni hledání se nám ho nepodařilo najít, takže jsme došli k přesvědčení, že musel spadnout přímo do divoké říčky tekoucí z ledovce. Shodou náhod v něm Čudl ráno zapomněl mobil a nevyndal ho s tím, že ho stejne nebude do večera potřebovat. Dalšího dne vstáváme ještě po tmě a vyrážíme na naši první túru. Cílem je krásný vrchol Gumači, tyčící se hned vedle majestátního Džantuganu. Výstup se nám nezdá obtížný, takže se ani nenavazujeme. Z vrcholu je krásný rozhled a výhled přímo na Elbrus.

Celé hory jsou naprosto úžasné, všude spousta vrcholů, divokých říček a těch kytek, co okolo roste! Nejvíce nás zaujaly keříčky nádherně kvetoucích rododendronů růžové a bílé barvy. A co teprve úžasně modré zvonce hořečků…

Dalším plánem je výstup na Džantugam. Počasí nám ovšem nepřeje, takže plány balíme. Nakonec nás chvilku po opuštění tábořiště zastihne bouřka. Cestou dolů potkáváme zbytek výpravy mířící na Gastinicu. Jen tak mimochodem se dozvídáme, že jsme se přestěhovali do jiného kempu.

Příští den vyrážíme do doliny Irik. Je to jedno z nejkrásnějších údolí téhle oblasti. Asi v polovině cesty potkáváme chlapíka, který chce vidět povolení ke vstupu do národního parku. Ptáme se ho, kdo je. Odběhne do své salaše a přinese nějaké papíry – je to „ochranář“. Dáváme mu bumažku a vysvětlujeme mu, co to vlastně je, protože ji evidentně ještě nikdy neviděl. Také se divil, že prý je to dost drahé. Naprosto nás ovšem dorazíl, když uviděl zmiji a vytrhnul jednomu z nás hůlku a ubil ji za našeho hlasitého protestovaní. Prý je ta „gaďuka“ moc nebezpečná.

Dále pokračujeme blízko řeky a debatujeme o tom jestli ta cestička, co před chvílí odbočila nahoru byla naše. To se nakonec potvrdilo a my pak zdoláváme strmé travnaté louky. Někteří si cestu zkrátili kolem vodopádu, o kterém jsme, my ostatní, neměli ani tušení. Dokonce ho dodnes známe jen z fotek. Dolina je krásná, ale bohužel přišla další bouřka a občas se zdála přece jenom proklatě blízko.

Nakonec pomalu přišel čas a celý autobus se chystá k výstupu na Elbrus. Cestou se stavujeme na proslulém tržišti Čeget. Zbylo tu ale jen pár trhovců, dřív to prý bývalo větší. Ale přesto je všude výběr krásných tradičních svetrů z ovčí vlny a také spousta kožešin. A samozřejmě tradicí je zde smlouvání. Také se musím zmínit o naprosto úžasných „baraních“ šašlikách, které jsou opravdu výborné.

Nastupujeme na lanovku, která nás vyveze až do výšky 3800 m, se všemi těmi věcmi to bylo opravdu zajímavé nasednout na tu jednosedadlovou. Základní tábor stavíme u Prijutu 11, ve výšce okolo 4160 m. Na hraně je plno a kromě toho tam dost fouká, takže se posunujeme na malé sněhové plato. Jdeme se projít na Pastuchovky.

Dnes je v plánu pokus o vrchol. Vstáváme brzy a vyrážíme. Za chvilku vidíme světla rolb, vezoucích nahoru turisty.

Svítání je přímo úžasné, nejkrásnější je oranžově nasvícená Ušba, na kterou musím pořád otáčet oči i objektiv mého foťáku. Elbrus vrhá do údolí úžasný stín, je to opravdu něco neskutečného. Bohužel v sedle se mi udělalo špatně, takže to hned obracím dolů. Jelikož jdu v páru s mamkou, vracíme se spolu. Často říkám, že chybama se člověk učí, ale jenom blbec svejma, což někdy platí dvojnásob. Zapomněla jsem se totiž při tom rychlém sestupu namazat. Ti co to zažili ví, o čem mluvím. Výsledkem byl tak spálený obličej, že jsem celý týden musela spát na zádech a smát se taky nebyl zrovna dobrý nápad.

Také jsme navštívili dolinu pod Šeldou. Je zase úplně jiná, než ty ostatní, které jsme navštívili. Samozřejmě jsme zkontrolováni hlídkou. Jeden z vojáků sbírá cizí mince, tak jsme mu dali i pár českých. Měl z toho takovou radost, že se s námi nechal vyfotit. Což je naprostá výjimka, poněvadž vojáci mají focení zakázáno a pokud to nerespektujete, může z toho vzniknout vážný problém. Ale nejzájímavější bylo, ze se nechali vyfotit pod vlaječkou NATO, což jsme již předtím dlouho zvažovali. Nakonec to naštěstí neprokoukli.

Rusko je opravdu zvláštní zemí. I při návratu bylo o zábavu postaráno. Jednou nás zastavili, že máme opilého řidiče. Vzali ho, že se jede na krevní zkoušku. Což by samo o sobě nebylo tak zvláštní, nebýt toho, že vytáhli řidiče, který zrovna neřídil. Rusko je opravdu zajímavou zemí…

Jana Kůrová ml.