Putování po jižní Francii 2005

Tak jako každý rok, tak i letos jsme se rozhodli jet na lezecký zájezd do jižní Francie. Pro těžce pracující lid (půlka z nás hlavou, druhá půlka ještě školou povinná) je to zážitek, na který se vždy bez výjimky těšíme již rok dopředu. Zdravé jádro – Petr Burša a Vašek Janda bylo zachováno, v rámci doplnění lezeckých dvojic jsme „dozbrojili“ mladší nově nastupující generací – Danielou a Vaškem ml. Nicméně k věci.

Den D nastal v sobotu 14.5.2005. Po probrání všeho potřebného jsme se nalodili do našeho přibližovadla a v 9.hodin ráno vyrazili směr Francie. Kolem třetí odpoledne jsme projeli Brenner (klasika – každoroční déšť) a v pět odpoledne jsme jako vždy odbočili z dálnice na Lago Di Garda, kde jsme zakotvili v Mekce horolezců – v Arcu. Těsně před zavíračkou jsme si prošli pár obchodů, pak procházka městem, focení historické části města včetně hradu nad městem a honem do kempu. Sprcha a dobrá večeře byly skvělým zakončením dnešního přibližovacího dne.

V neděli po desáté jsme pokračovali směrem dolů na jih. Nezbytná zastávka v Monte Carlu spojená s ještě nezbytnějším fotem, pak cesta do lezecké oblasti Georges du Loupes. A opět procházka po údolí spojená s focením, nádherný čtyřicetimetrový vodopád, několik jeskyní a odjezd do vesničky Gordon ležící nad tímto skvělým údolím. Večeře a plán na další den byly dílem okamžiku, neboť bylo celkem chladno a mírně deštivý den nám také nepřidal. Ještě, že jsme dostali nádhernou SMS zprávu – „jsme mistry světa v hokeji!“. Co dodat?

Pondělí – usušit stany a hurá do hledání lezeckých sektorů na druhé straně údolí. V nejhořejším patře jsou jednodélkové cesty, kde mohly lézt i naši potomci. Navlékli jsme se do lezeckého, cvakli první nýt a co myslíte, že se dělo. Začalo pršet a hustě. Tak jsme se stáhli do řícené jeskyně, za chvíli kapalo i tady, tak honem pod jiný a lepší převis. Po hodině přestalo pršet, ale lézt už se nedalo, takže jsme absolvovali jako náhradu dvouhodinovou procházku kolem vodovodu vedeného po skalách a v tunelech (místní domorodci a znalci těchto lezeckých oblastí jako „Jurassic Park“ či L´Ermitage“ ví oč jde…). Opět focení, večeře na stejném místě u Gordonu, nezbytná večerní „desinfekce“ něčím ostřejším a spát.

V úterý konečně vysvitlo slunko. Po usušení stanů honem do skal na stejné místo jako včera. V našem sektoru jsme dali 5 cest obtížnosti 5a-6a, všichni čtyři na prvním konci lana, takové to byly pěkné cesty. Děti lezly jak o život… No a pro změnu se opět zatáhlo, tak honem zpátky k autu a svačinu jsme již dojídali za deště. Pokračovali jsme přesunem do 70 kilometrů vzdálené oblasti Blavet. Jde opravdu o nádherné údolí plné do červena zbarvených rulových skal. Bohužel dost hustě pršelo, tak jsme toho viděli poskrovnu. Našli jsme po delším hledání kemp s teplou sprchou, honem postavit stany, uvařit večeři a spát. Velmi silný déšť nám zpíval ukolébavku na dobrou noc.

Jelikož lilo celo noc, tak jsme ráno museli sušit vše včetně spacáků. Ale konečně vylezlo SLUNCE!!! Tak jsme se vrátili zpět do údolí Georges du Blavet a prošli si ho celé. Je to opravdu nádhera. Skály zbarvené doruda, kaskádovitý potok, spousta lezeckých sektorů a tím pádem i spousta fotek. Ani se nám odtud nechtělo odjíždět pryč. Nicméně další oblast Chateauvart láká svými jedno a dvoudélkovými cestami, tak honem tam. A jako vždy, pěkná oblast a sluníčko = spousta lezců. Dali jsme si tedy cesty „L´iris“ (6a), „Créve La Dalle“ (6a) a „Fortitude“ (5c). A kdo myslíte, že to tahal na prvním? Mladí… No a po pěkné lezenici dobrá večeře v campu v Correns, ještě lepší místní vínečko a spánek.

Ranní probuzení do slunečného rána v Correns nemělo chybu. Procházka po kamené vesnici spojená s focením a pojídáním čerstvě upečených baget – co chcete více? Pak odjezd za lezením opět do Chateauvart, kde padly další tři cesty „Ema“ (5a+), „Kholéopter“ (5b+) a „Klopart“ (5b). Kdo lezl na prvním? Ano správně, všichni čtyři. Ani se nám nechtělo jít pryč, nicméně čas byl neúprosný, tak odjezd do Marseille. Na náhorní planině mezi Marseille a Casis jsme našli náš hostel, kde jsme měli zabukovaná místa, zaplatili 75 € za dvě noci a šli se projít do zátoky En Vau. Spousta fotek, pak návrat zpět do hostelu, dobrá večeře, pivo, víno a spřádání plánů na další den.

V měkkýcch postelích se tak dobře spalo, že se ani nechtělo vstávat. Nicméně po desáté hodině jsme již odcházeli do krajinově velmi vděčné zátoky En Vau. Spousta turistů, potápěčů i horolezců se navzájem doplňovala. My jsme se pustili do samostatné věžičky Petite Aiguille, kde padly cesty „La Diagonale“ (4c), „La Face Nord-Quest“ (4c), „LA B.B.“ (3c), „La Directe“ (4c), „La Ratopenado“ (4c) a „Directe De Droite“ (6a). Co k tomu říci? Děti se opět snažily a nám starším nezbylo než konstatovat, že návrat po šesti letech na místo činu se opravdu vydařil. Další večer v hostelu se sklenkou vína nám dal za pravdu…

A je tu opět sobota a s ní i poslední den, který chceme strávit ve Francii. Po sbalení všech věcí jsme se rozjeli do Marseille, kde jsme se tak trochu prošli a mezitím našli přístav, odkud jezdí výletní lodi na ostrovní pevnost Iff. Každému je hned jasné, že se jedná o pevnost, kde byl podle A.Dumase vězněn Abe Faria a Edmont Dantes. Běžely zde samozřejmě ukázky z filmů A.Dumase a my si prohlédli tuto pevnost opravdu „od sklepa až po půdu“. Spousta fotek vše naprosto dokonale zdokumentovala. Místní racci jsou celkem agresívní, takže Vašík musel utéct z jejich dosahu a mě jeden vlétl až na záda – jak z hororu Ptáci od Hitchocka. Ale stálo to za to, byli jsme tu… Po návratu na pevninu jsme prošli místní blešák v přístavu a pak nás čekal již jen odjezd z podzemního parkoviště ven z Marseille pro nás již obvyklým směrem. Cesta do Prahy nám trvala celou noc, jeli jsme v kuse 13,5 hodiny a nechali za sebou 1500 ujetých kilometrů. Vysadili jsme tady půlku naší posádky a poslední úsek do Brna si už jenom vychutnali jako zákusek.

Co dodat na závěr? My starší jsme naší nově nastupující generaci ukázali několik pěkných lezeckých oblastí na jihu Francie, přičemž jsme se snažili naprosto vše řešit na pohodu. Takže těch 4000 ujetých kilometrů jsme v té záplavě překrásných dojmů ani nezaregistrovali.

Tak se zase máme příští rok na co těšit. Brzo naviděnou, sladká Francie…

Vašek Janda