Když legendy odcházejí

aneb jak to bylo na GrossGlockneru

Abych odstranil všechny možné nejasnosti, které ještě existují v odchodu mého kamaráda a člena našeho oddílu Mirka Heroudka, rozhodl jsem se napsat několik vět o zájezdu do rakouských Alp. V sobotu 2.července jsme odjeli autobusem v dopoledních hodinách z parkoviště před VUT na ulici Veveří v Brně. Naším cílem byl nejvyšší vrchol Rakouska – Grossglockner 3 798 m. Nechtěli jsme absolvovat žádné těžké výstupy v severní stěně. Akce byla aklimatizační přípravou některých účastníků na zájezd na Kavkaz, mimo jiné i Mirka. Druhá část měla za cíl asi nejkrásnější výstup na tento vrchol – pověstný jižní pilíř s názvem Stüdlgrat. Je hodně známý a také často lezený. Snad i z toho důvodu má na některých místech osazené stabilní jištění. Obtížnost je trojková, ale pár míst je čtyřkových. Časově je výstup pro dvojici horolezců, kteří se průběžně jistí, hodně natažený. Když jsem ho před lety s Petrem Holzerem lezl, snažili jsme se o co nejrychlejší průstup. Z časového důvodu jsme nejistili a lezli sólo, i když materiál pro výstup jsme samozřejmě táhli s sebou. Měl jsem z cesty velice příjemný pocit, který se později nedal s pověstným ledovým průstupem severní stěnou Palaviciniho kuloárem srovnat. Tentokrát jsme pro vlastní aklimatizační výstup zvolili nejjednodušší, klasický turistický výstup, i když některé pasáže měly určitě jedničkovou, možná i dvojkovou obtížnost. Večer probíhala běžná porada. Zjišťoval jsem zdravotní stav a celkovou náladu. Všichni byli v pohodě. Mirek Heroudek však přišel s názorem, že následující den vyrazí do jižní stěny. Nevěřil jsem vlastním uším. Věděl jsem o něm, že měl vždy velice dobrou fyzickou kondici a některým mladším by určitě byl zdatným soupeřem. Nechtěl jsem si dělat patent na rozum, ale tento názor jsem se mu snažil rozmluvit. Ukázal jsem mu jižní stěnu s padajícími lavinkami a ptal se ho, jestli to skutečně myslí vážně. Vysvětlil jsem mu nesmyslnost takového výstupu a doporučil mu Stüdlgrat. Snažil jsem se ho přesvědčit, že to je výstup daleko bezpečnější a rozhodně v této situaci krásnější. Na závěr svého vystoupení jsem měl pocit, že svoje rozhodnutí změnil. I ostatní se ke mně přidali a tak nakonec asi deset účastníků mu jeho záměr rozmlouvalo. Na závěr přidal informaci, že tentokrát je pojištěný, zatímco před dvěma lety ve Švýcarsku nebyl. Dal jsem hlavu do dlaní a říkám přede všemi: “Mirku, to snad ani nemyslíš vážně, něco takového vypustit z pusy. Jak něco takového můžeš vůbec říct, ve svým věku 64 let!“ To byl přímo hazard, vždyť případné jakékoliv následky by odnesla rodina. A ve Švýcarsku ceny za ošetření nejsou rozhodně malé. Ráno, před samotným závěrečným výstupem, jsem o půl šesté koukl na nebe a uviděl ho pěkně zatažené. V tom počasí nikam nemusím. Jsem zastánce lepších podmínek a krásnějších zážitků. Přece jen si už vybírám, zažil jsem toho na horách dost. Za každou cenu nevyrážíme a v tomto případě máme taky dost velkou časovou rezervu. O půl sedmé je však všechno jinak. Prádelna je pryč a na nás se usmívá krásný slunečný den. Obešel jsem účastníky a sdělil všem radostnou informaci – bude úžasný den bez mraků, takže vzhůru na kopec. Asi za hodinu postupně vycházíme. Stoupáme k poslední chatě, kde děláme malou občerstvovací pauzu a pak vyrážíme na poslední úsek k vrcholu. Terén je v této výšce samozřejmě zasněžený. Okolo nás se spousta dalších milovníků hor, někteří i s horskými vůdci, snaží vystoupit po ostrém hřebeni až na samotný vrchol. Vzájemně se předbíhají a balancují na ostrém hřebeni. Horští vůdci jsou dost nekompromisní, řekl bych i drzí. Je vidět, že pro ně je nejdůležitější kšeft. Místy je situace velice nepříjemná a někteří naši účastníci se raději vrací bez vrcholu zpátky. Po návratu jsem večer zjišťoval přítomnost. Všichni jsou zpátky, jen Mirek chybí. Ptám se Edity, která je s ním ve stanu, jestli o něm něco neví. Sděluje mně, že Mirek ráno okolo půl šesté vyrazil sám, nevzal si šusťákové kalhoty a žďárák. Neřekl ji směr svého výstupu ani svůj dnešní cíl. Mezitím se obloha totálně zatáhla a začíná mírně sněžit. Co za této situace dělat? Vybavení na takovou horolezeckou túru nemám, žádné ledovcové skoby, karabiny akorát na klasický výstup a dvojitá lana taky ne. A co je největším problémem? Nemám s kým na záchrannou akci jít. Zní to možná divně, ale mezi účastníky jsou dva, s kterými bych do nějakého problému šel a ti nemají potřebné vybavení taky. Má to však háček, možná i trochu větší. Jeden má těhotnou manželku a druhý se má v srpnu ženit. Já je do stěny s padajícími lavinami prostě nepošlu, to teda ani náhodou. Mají svůj život ještě před sebou a jejich holky by to rozhodně nestrávily, kdyby se jim něco stalo. Ty by mě sežraly. Takže jak z toho ven? A kam vlastně jít? Vždyť Mirek nikomu neoznámil svůj směr a cíl! V tomto počasí a za této situace prostě není řešení, alespoň já ho neznám. Musíme čekat, jestli se Mirek neobjeví. Celou noc sněží a ráno není jiné. Z horní chaty schází skupinky turistů. Jdu jim naproti a ptám se na Mirka. Žádný Čech na chatě nespal. V této situaci již nemá smysl na něco čekat. Balíme stany a scházíme k chatě Stüdlhütte. Hledám chataře a sděluji mu požadavek na vyhlášení záchranné akce. Vyptává se mě na Mirka a jeho cíl. Sděluji mu informace, které znám. Asi desetkrát se mě ptá, jestli je možné, že šel do jižní stěny. Odpovídám mu, že jeho záměr takový byl. Nevěřícně kroutí hlavou a kritizuje ho za tento nesmysl. Na můj dotaz, jestli budou rakouští záchranáři nyní něco podnikat mi odpověděl, že v tomto počasí rozhodně ne. Do lavinového terénu nikdo nepůjde, jedině až se počasí zlepší. Asi šest hodin na chatě čekám a po předání všech potřebných informací záchranářům ( i několikrát opakovaných ), scházím k autobusu. Počasí je i nadále špatné. Podle mého názoru Mirek nemohl noc zvládnout. Ve vybavení jaké měl, se to prostě nedalo přečkat. Bez nepromokavého oblečení, bez žďáráku, jen v bavlněných kalhotách a tenké šusťákové bundičce by to nemohl zvládnout nikdo. Ten, kdo zažil studenou a deštivou noc ve výšce 3 500 m, může posuzovat…

Nakonec celou anabázi stejně rodina odnesla, neboť Mirek pojistku do zahraničí sice měl, ale jen do výšky 2 000 metrů. Přitom jeho tělo bylo nalezeno ve výšce 3 200 metrů. Za této situace dala pojišťovna od problému ruce pryč a rodina za záchrannou akci a převoz do republiky zaplatila 90 000,- Kč. Případ by měl být výstrahou pro všechny, kteří chtějí šetřit na nesprávném místě. Nejen v případě pojištění, ale i vybavení. Vždyť ten, kdo v současné době nevyužívá moderních vymožeností např. funkčního prádla a nepromokavého oblečení, sice hned ušetří, ale z dlouhodobého hlediska si zadělává na zdravotní problémy ve starším věku. Na těchto věcech bychom rozhodně šetřit neměli!

A tak náš oddíl ztratil legendu, která k nám neodmyslitelně desítky let patřila. Ztratili jsme i virtuózního hudebníka, který rozdával dobrou náladu a příjemno. Bude nám hodně chybět.

Bóža