Jaká že je ta finská zima?

Ahoj všichni, už to bude šestý měsíc, co pobývám na studiích v daleké severské zemi – Finsku. Bylo mi řečeno, že by to mohl být zajímavý článek, tak jsem se rozhodla se o to pokusit.

Pobývám na kolejích jedné lesnické školy na východě jezerní plošiny centrálního Finska. V současné době nás tu pobývá pět cizinců. Tři češi a dva španělé – Jesus a Ruben.

Škola leží přímo uprostřed lesů a do nejbližší civilizace to máme čtyři kilometry. K nakupování používáme kolo, teď v zimě je to o něco větší sranda. Každý máme za sebou už alespoň jeden pád. Španělé asi před měsícem odmítli na kole jezdit úplně, ale to bylo krapet chladněji. ( Každý den tak mezi -20 až -26 stupni ). Letošní zimu je tu neobvykle málo sněhu a celkem dost teplo, těch mínus dvacítek už tu v únoru moc nenajdete. Když nemáme školu, tak sebereme lyže a vyrazíme do všudypřítomných stop. Což je naprostá paráda. Nikde skoro žádnej kopec a tak se to parádně běží. No a když člověk promrzne, tak hned hupne do sauny… Do té můžeme čtyřikrát do týdne.

U sauny se musím trošičku pozdržet. Tvrdím totiž, že je to jeden z nejlepších finských vynálezů. Ani v létě většina finů nechodí po sauně do jezera, což my, exchange studenti, úspěšně provozujeme až do dnešních dnů. A jezer je tu opravdu požehnaně, některí dokonce tvrdí, že až 300 000!

Připadala jsem si celkem zvláštně, když jsem, poprvé když zamrzlo, dorazila k jezeru se dvěma kladívky v ruce ( jiné nářadí jsme tehdy ještě neměli po ruce ), na nohách jenom sandály. Přesvědčená, že to bude v poho… Všude už bylo v tu dobu asi 20 cm sněhu.

Na pomoc jsem si vzala Rubena. Jak jsem se ale po chvilce přesvědčila, španělé o fyzikálních vlastnostech ledu mnoho nevědí. A tak jsem tam nakonec zbyla sama, s tím, že je to úplně impossible…

Pravda, kladivo není zrovna nejlepší nástroj. Jak ale známo, co nejde silou, jde ještě větší silou. I přes veškerý pohyb jsem byla zmrzlá jako preclík. Nakonec ale přeci jen zvítězilo nadšení a ženská vytrvalost. Dokonce i náš namibijský kamarád, když viděl jak si to užívame, tak neodolal a hópnul do té ledovice taky.

Mimochodem, chtěli jsme vyfotit černocha v tunelu, ale nepodařilo se nám tady žádnej regulerní tunel najít.

Ještě pár slov o finech. Jsou to moc příjemní lidé. Říká se, že jsou v prvních chvílích hodně nesmělí a je to pravda. Ale jinak se snaží pomoct, když vidí, že máte nějakej problém. A co se povídá o nich a alkoholu je pravdou taky. Prohibice je totiž již zrušená, a tak toho VŽDY využívají „až do dna“. Pokaždé, když mají možnost, tak tu nezůstane jediná střízlivá duše. Znám jenom jednoho fina abstinenta. Pivo tu v hospodě seženete tak od devadesáti korun, takže je to nejspíš dost slušnej obchod.

Co se týče řeči, tak mi to připadá jako první polovina abecedy poskládaná jenom tak ledabyle za sebou! Jako třeba Hyvää huomenta! – Dobré ráno! nebo taky Hyvän paivan jatkoan! – Přeji hezký den!. Pivo je olut a medvěd karhu.

Země je to moc hezká, ale tak trochu placatá. Což ovšem neplatí o severu. Tedy o Laponsku. Je to tajemný kousek téhle země, který mi naprosto učaroval.

Ze severního Laponska

Stojí za to investovat do celkem drahých muzejí. V životě jsem nikde neviděla muzea s takovým vybavením a množstvím informací. Můžete tam strávit dost času a pořád to bude zajímavé a to i pro ty, kteří muzea zrovna moc nemusejí. Polární záře je opravdu tak krásná jak se říká a také tu potkáte všudypřítomné soby.

Zrovna dneska se chystáme sledovat hokej česko – finsko, tak snad nás nezabijou, jestli vyhrajeme… Kdybyste někdo chtěli cokoli vědět, tak mi klidně napište. Zdravim vás, uvidíme se v červnu.

Jana Kůrová ml.