Skijesenismus

(pátek večer) Volám bráchovi: “Zítra večer jedu za Miou. V neděli máme v plánu vyzkoušet Dlouhý stráně. Jestli chceš, tak pojeď s náma, lyže si můžeš někde půjčit.” “Jó? Tož to já bych to zkusil.” (sobota ráno) Bratra evidentně postihla cestovní horečka, chodí mně jedna SMS za druhou. Odpovídám na dotazy typu: “Kolikatery ponozky?”, “Jakej batuzek?”, aj. (sobota večer, půl hodiny před odjezdem vlaku) Další SMS: „Mam neprijemnej pocit, ze jsem neco zapomnel.“ „Co treba termosku a jidlo?Krmit ani napajet te nebudem :-)“, odpovídám. „Tys na to kapla! Co ted?“, přiletí éterem téměř okamžitě… Můj bratr si na dvoudenní akci sbalil celkem tři muesli tyčinky. Měl to ale důkladně promyšlené, vzal je přesně TŘI, aby se s námi mohl podělit. Je to pašák dobrosrdečná… :-) „Tak to se z tebe asi během zítřka stane zase do-cent.“ Konstatoval Mia suše, když nás v Přerově vyzvedával na nádraží. Nakonec jsme se ale shodli, že jídla je dost, tak není problém nějakou tu těžší část přesunout do Honzova ruksaku… V neděli ráno se vstávání trochu vymklo kontrole… do Koutů jsme dojeli až kolem půl 11… Přestože jsme se doslechli, že nahoře u nádrže se pokuty nerozdávají, rozhodli jsme se ukázněně zaparkovat dole u silnice. Kolemjdoucí horolezci nám totiž důvěrně sdělili, že se tam místo pokut prořezávají pneumatiky… Jak primitivní…ale účinné. Začali jsme debordelizovat obsah kufru. Brácha suverénně vytáhl přesně ten malinký batůžek, který jsem mu zakázala vzít, napěchoval do něj helmu, foťák, všechny tři muesli tyčinky a … už ho skoro nezavřel. Tak tam asi část svačinky nevnutím, došlo mi… Mia myslel trochu dál: „Ty si nebereš tenisky? Co když tě ty vypůjčený boty budou tlačit? Půjdeme šest kiláků pěšky!“ …a tak se v podstatě nominoval do role nosiče Honzových bot :-) Capkat po silnici s lyžema na ramenách není, pravda, extra požitek, ale při pohledu na okolní kopce a jasnou oblohu se to dá zkousnout. Bratr to viděl trochu černěji. „Tak takhle jsem si ten skialpinismus nepředstavoval,“ bručel zklamaně. Kolem půl 12. jsme konečně nahoře a můžem se šoupat na lyžích. Juchůůů! Sotva uděláme pár kroků, ozve se novic znovu: „Vždyť to vůbec nejede. Já myslel, že to dopředu klouže. Tož to bude pěkná dřina. Asi se na to raději vysvleču.“ Sundal ze sebe teplou sjezdařskou bundu a začal přemýšlet, kam ji umístit. Naneštěstí si všimnul, že u mě v batohu je ještě místa dost… Na rozcestí se chvíli rozhodujem, kterou cestou se dát. PidiOndra doporučuje Sviním žlebem… tak jdem Divokáčem. Prý proto, že jsme tam ještě nikdy nebyli. „A ve Sviňáku jo?“ Ptám se nechápavě. Bez reakce… Stoupáme po cestičce rozdupané od horolezců… Pár desítek metrů před námi se bezradně plácá osamělý běžkař! „Co jste tam namazali?“ Kroutí nevěřícně hlavou. „Nic,“ odpovídáme po pravdě. Ale drží to celkem dobře :-) Teda aspoň mně a Miovi. Chvost peletonu má možná jiný názor. Co chvíli k nám dolehnou přiškrcené výkřiky. Následuje sbírání výstroje a tlumené nadávky. Cíleně vyčkáváme za každým zapeklitějším místem, abysme o nic nepřišli. Divácky nejvděčnější jsou jednoznačně sešupy. Stačí málý hrbol – paty letí nahoru, zbytek těla je poslušně následuje a obličej se po vzoru Jakuba Jandy zaboří mezi špičky lyží. Smíchy mi tečou slzy. Škoda, že mi nesvěřil foťák… Jakmile se vzdálíme od koryta potoka, divadlo končí. Vypadá to, že už zjistil, jak na to… Zbytek výstupu je naprosto idylický. Nikde nikdo, ticho, klid, výhledy. I magistrála na Prabábu je celkem prázdná… Polívečka na vrcholu a hurá na Petráky… Stojíme na zasněšených pláních, sluníčko pomalu klesá k horizontu. Koukáme do mapy, kudy pojedem. Tentokrát tvrdě prosazuju PidiOndrovy rady… a mám úspěch – pojede se do Sviního žlebu… nebo těsně kolem… Juchůůů! „Dej lyže víc k sobě a jen se v tom tak vlň,“ radí mi Honza. Role se radikálně otočily, teď bude machrovat on… Tak jo, nohy k sobě a vlnit… Rozjíždím se proti smrčku, v duchu instruktorovy rady tlačím skelety usilovně k sobě, před stromkem se zhoupnu, lyže vyjedou nahoru… překříží se… a už brzdím nosem o sníh. Tentokrát je foťák ve správných rukách… Vše zdokumentováno, dokonce na filmu. Pro velký úspěch se oba pánové dožadují opakování. Není problém… Bude ze mě mediální hvězda :-) Ale nejsem v tom sama, v lese za námi zůstává jeden lavór za druhým… Poslední úsek do koryta potoka je nádherně ozářený červeným světlem zapadajícího slunce. To je romantika! Honza to zkouší strmějším žlábkem, já s Miou míříme mezi smrčky. „Sakra, ten sníh je tady nějakej tvrdší!“ Překvapeně konstatuje pan instruktor mezitím, co se sbírá ze země. Opráší se, zavlní se a opět se zřejmě vloudila chybička… Tentokrát to bylo efektní. Visí hlavou dolů v prudkém svahu, obě ruce má zapíchnuté až po ramena do země, obličej není vidět, nohy spolu s lyžemi mu bezmocně trčí nad hlavou. Nemotorně sebou škube. Řehtáme se jak malý děcka. Šlapat nahoru, abysme mu pomohli, nás ani nenapadne. Chvíli to trvá, ale pak se mu podaří jednu ruku vyprostit. Druhou nechá zapíchnutou jako hřebík a snaží se kolem ní otočit, aby dostal nohy pod sebe. Tak na tenhle boj bych se vydržela dívat ještě dlouho. Za dalších pár minut už ale zase stojí. Shání se po všech částech svojí výbavy. Vypadá to, že se mu dokonce rozmnožila. Pod lyží nachází o jeden kus hůlek víc. Rozpačitě na mě kouká. To byly moje superodlehčené běžecké… Závěrečný kus cesty kolem potoka a k nádrži už sjíždíme za šera. Byl to parádní den, parádní lyžovačka, parádní zážitky. Už abysme jeli zas :-) Janča