Bacha změna – Tatry 1. – 10.9.

Vzhledem k tomu, že červnové nováčkovské Tatry skončily dřív, než jsem se stačila probrat z komatu z „vysokohorského vzduchu“ a začít vnímat, napadlo mě naplánovat Tatry na deset dní v září. Původní myšlenka byla spojení treků a lezení, ovšem poměr se několikrát změnil, ale nakonec přeci jen více méně odpovídal záměru 5 + 4. Značně naivní se ovšem ukázala představa, že odjedu na Slovensko a budu aspoň tušit, kdo tam kdy přijede a kdy se přesuneme na Brnčálku. Na vině nebyl tentokrát pouze individualismus horolezců, ale i nepříznivé zprávy o počasí, které se ovšem nezakládaly na pravdě (to jsme ale věděli jen my). Nakonec nás na lezení bylo šest a já jsem bohatší o vědomí toho, že na akce do zahraničí je potřeba sehnat sponzora (nejlépe mobilní operátor) a absolvovat kurz Manager, ale popořadě…:-)

V pátek 1.9. večer jsme s Frantou úspěšně odjeli. Lehce mě zarazil plný kufr auta, i když Franta přijel sám, a nepomohlo mi vysvětlení, že vše se může hodit. Začala jsem nervózně přemýšlet o obsahu svého batohu, ale nezbylo mi, než se odevzdat osudu.

V Nové Lesné nás čekala Frantova ostravská kamarádka Radka a její kamarádi Valaši. Jejich původ se projevil velmi záhy – ačkoli my tři jsme druhý den ráno v osm po snídani, nabalení a nachystaní vyrazit, oni se začínají pomalu trousit do sprchy. První snídani stihli ještě v Lesné, druhou si dali na Zamkovského chatě. Na Terině dáváme asi hodinovou pauzu na oběd, Valaši vytahují několik krabiček, z nichž se postupně vyrojí sekaná, okurky, chleba, zákusek – to vše zapíjí místním pivem. Řádně posilněni vyrážíme vstříc zástupům na řetězech do Priečného sedla. Tam litujeme, že sebou nemáme sedáky a helmy, ani ne tak kvůli kamenům v lavině (která letěla kousek od fotícího Franty), ale kvůli infarktoidním turistům. Nahoře je nádherný výhled na obě strany, ale tlačí se na nás davy, tak rovnou sestupujeme do Velké studené doliny. Na Zbojnické dáme čaj a zjišťujeme, že máme hodinu dvacet na stihnutí poslední zubačky (když už ji máme zaplacenou), takže cestu dolů sprintujem. Večer s Radkou padáme v jedenáct do postele, Valaši s Frantou likvidují téměř plnou láhev Tullamore whisky, takže Franta pak poráží poličky ve snaze najít druhý konec postele.

V neděli je sice zataženo, ale srdnatě vyrážíme kolem Hincových ples na Koprovský štít. Posilňujeme se tentokrát už na Popradském, Valaši se trhají, máme pro ně přímo ďábelské tempo, navíc chtějí večer odjíždět. Cestou na Hincové začíná pršet, ale to nás neodradí od výstupu na dnešní vrchol – odměnou je nám nebojácný ptáček velikosti sýkorky, který se nechává krmit hladovými turisty a beze strachu skáče v jejich těsné blízkosti. Zpátky jdeme stejnou cestou, Franta začíná být lehce nervózní z ženské převahy a evidentní koalice. Halušky na Štrbském mu ale trochu zlepší náladu. Valachy už nestíháme, ale vzpomínáme na ně u zbytků obrovského frgálu, který nám nechali.

V pondělí vyhlašujeme Rest day, jak se však ukáže, pojmem ho Zobanovsky. Sice jsme nedobyli vrcholy a nenastoupali kilometry do výšky, horizontálně jich však nakonec je docela dost. Tempo je ale pomalejší a zastávky delší a příjemnější – podél Studeného potoka je hodně velkých plochých balvanů a louka u Ranierovy chaty taky není k zahození. Akorát všudypřítomné polomy nám trochu kazí dojem ze slunečného teplého dne s čistou a jasně modrou kýčovitou oblohou.

V úterý se vydáváme přes Slezan na Polský hřeben, Východnou Vysokou, Prielom, Zbojnickou a dolů do Smokovce. Během nekonečné cesty na Slezan mě chytá menší psychická krize, ale úchvatná dolina pod Polským hřebenem mě z toho docela spolehlivě dostane. Modré nebe a na fotkách nádherné expozice jsou kompenzované studeným vichrem, díky kterému s Radkou odmítáme výstup po úzkém hřebínku na Vysokou, takže má Franta možnost se konečně proběhnout. Dohání nás kousek pod Prielomem ve Velké studené dolině. Cestou na Polský hřeben jsem viděli sviště, což bylo naše první setkání s místní faunou, na druhé setkání nás připravuje nadšený Angličan, který má potřebu se podělit o zážitek s kamzíkem, shlížejícím kousek od cesty z výšky na vetřelce, kteří ho evidentně nijak nevzrušují – dokud ho Franta nezačne pronásledovat kvůli focení (abych byla spravedlivá, bylo to kvůli naší infantilitě:-) ). Na Zbojnické dáváme tentokrát polívku a dlouhý odpočinek, ve Smokovci nám pak díky neexistující vařené kukuřici ujíždí električka. Další jede až za hodinu, takže mě nenapadá nic lepšího, než jít do Lesné pěšky. Návrh je sice po menším nátlaku s večeří přijat, ale už po prvním kilometru podél nekončící silnice jsem prokleta do pátého pokolení. Večeře je nakonec stejně nejedlá, rýže ani po hodině vaření nezměkla a maso je připálený, což dohromady tvoří vynikající směs. Naštěstí je ještě zbytek frgálu… Radce po sprše otrnulo a prohlašuje cosi o Rysech a odsunu odjezdu o den.

Ve čtvrtek má přijet Frantovi první posila – mladý, nadějný, plný síly… Lukáš P.. Franta sice večer naplánoval Belovodskou dolinu, ale ráno je nějaký polámaný a má zaječí úmysly. Vše je však domluveno, tak se plán aspoň změní na Slavkovský štít. Po vyzvednutí Lukáše jedu zpátky užívat si prvního skutečného REST dnu. Radku naštěstí Rysy taky přešly, takže ji doprovodím na vlak, pouklízím, sbalím foťák, knížku a mizím na louku nad Lesnou. Ve čtyři má přijet Klára, kluci už jsou doma, Franta poněkud unavený, Lukáš lehce rozehřátý, takže ho vysíláme s Klárou na Brnčálku coby předvoj.

V pátek ráno se připojíme v nekřesťanských šest hodin k Tondovi a Peťovi B.. Na Brnčálce jsme za dvě a půl hodiny, Peťa si půjčuje spacák. V dálce vidíme na Žeruchovkách červenou tečku a podle knihy typujeme na Kláru s Lukášem v Knize. S Frantou vyrážíme za nimi, kluci jdou na Kozí štít. Po cestě Franta komentuje neschopnost trefit se do cesty – jsou moc vpravo. No, my jsme nakonec moc vlevo – sedmičkový převis s batohem na zádech a lokry zůstávajícím v ruce nejsou zrovna to, co bych si představovala na rozlezení, ale co už – hlavně že se leze se. Tuto formulku si opakuju celou cestu než se napojíme do posledních dvaceti metrů Knihy. Cestu ukončujem v místě, kde se dá jen slanit; vzhledem k blížící se večeři se rozhodujeme pro sestup z výšky vypadajícím, že trojkovým žlebem… hmm, trojkový tak úplně nebyl. Lano vychází na kámen, který trčí ve stěně mezi trávou a hlínou, ale je na něm smyčka… Po nových tatranských zážitcích, zkušenostech a několika infarktech se kupodivu ocitáme na pevné, suché, vodorovné zemi a míříme na večeři. V duchu si nadávám za debilní nápad s deseti dny v Tatrách, jsem utahaná, lehce vyděšená, hladová a nic se mi nechce. Naštěstí klidné a přímo magické údolí Zeleného plesa, ohraničené majestátními štíty, teplá večeře a sprcha mi vrátí ztracený optimismus a touhu dobývat další vrcholy.

V pátek se sice ráno sbalíme a vyrazíme vzhůru do šedých neproniknutelných mraků, ale déšť nás zažene zpátky na poval. Jediná Klára, která ráno vyrazila přes Svišťovku na Skalnaté pleso, bojuje dál s přírodními živly a vidíme ji až večer. Franta prohlašuje, že si konečně odpočine, ale dlouho mu to nevydrží a začne hákovat trámy na stropě až vytvoří cestu Rest day, A1, e5. Odpoledne se jdeme aspoň projít k Bielemu plesu (bouldrování) nebo opakovat záchrany (F+L). Večer si k nám přisedá bodrý Němec a já podezírám kluky, že za pár frťanů by mě klidně prodali, Klára šla raději spát.

V sobotu se nám ráno naskytne úžasně romantický pohled na zamrzlý Kežmarák a Lomničák. Dnešním cílem je Jastrabia veža, je krásně, ale docela kosa. Franta s Klárou jdou Illner-Rulke, já s Tondou cestu JZ stěnou, za námi kluci. První dvě délky jsou společné a morálově náročné – je zima, skála je studená, mokrá a mě to v koutě s batohem moc nejde. Pak se cesty rozdvojují a už se i líp leze, takže si začínám lezení užívat a nahoře už na plný obrátky pracují endorfiny… V ocitnutí se na vrcholu cesty je něco úžasně přirozeného, prostého… živočišného, a přitom vznešeného, takže najednou zjišťuju, že je mi absolutně dobře, jsem spokojená a vyrovnaná se světem i sama se sebou. Mám hroznou potřebu se o tenhle okamžik podělit s někým, kdo ta taky „zná“, kdo to „zažil“, tak aspoň posílám blahopřejnou smsku tátovi, toho dne oslavenci, který na mém místě byl někdy před třiceti lety. Na povale padám do postele a do večeře o sobě nevím, ale stálo to za to.

V neděli Klára vyráží na Jahňačí štít a pak na vlak, my se hromadně vydáváme konečně pokořit Knihu. Podle principu „vy moc vpravo, my moc vlevo“ se nakonec trefujeme správně, ale pro jistotu vzhůru vysíláme Tondu, který to večer pečlivě teoreticky nastudoval. Peťa s Lukášem na závěr koketují se sedmičkovými plotýnkami vedle. Po čtvrté se vydáváme do Lomnice a do Lesné pro auto a pak už jen s trochou nostalgie domů… Pěkné to bylo, když člověk překonal krizi po týdnu, tak těch deset dní se nakonec ukázalo jako docela vyhovující.

Dala bych sem fotky, ale Franta je má na webu, tak to bude jednodušší… http://blue.pavoucek.cz/?bcoid=813

Autorem fotek je Franta, Lukáš a Peťa, souhlas se zveřejněním nemám, ale snad jim to vadit nebude…