Do Tater jsem jezdil od malička. Byl jsem malý kluk a nešlo o žádné turistické, natož horolezecké výstupy. Patřil jsem k těm tisícům lidí, kteří jako mravenečci poslušně ťapkají po vyznačených stezkách od chaty k chatě, od auta k vleku, od vleku k lanovce.

Z prvních návštěv Tater si pamatuju jen málo. V hlavě mi utkvělo několik málo příhod. Seděli jsme jednou s rodičema před chatou na Popradském plese a pozorovali veverky skotačící na šikmé střeše horského hotelu. Najedou jedna rozdováděná veverka skočila přímo do otevřeného okna pokoje a za chvilku už si vesele kráčela s výslužkou – zcela jistě svačinkou některého z ubytovaných hostí. Vybavuje se mi také sluncem vyhřáté suťové pole u Slezského domu, na kterém jsem vydržel poskakovat snad dvě hodiny.

Do Tater jsme jezdili i v zimě. V naší rodině se vždy lyžovalo. Moc dobře si vzpomínám jak nás s mladší sestrou vyslal taťka jako dva malé broučky dolů po černé sjezdovce z Lomnického sedla. Svah jsme různě křižovali a traverzovali, ale dolů jsme se dostali zdraví a celí.

Vyrůstal jsem v Beskydech a horské prostředí mi nebylo nikdy cizí. Tatranské štíty na mě ale vždy působily svoji ohromující velikostí a mohutností jako cosi nám smrtelníkům nedostupného. V té době se často večer u krbu na naší beskydské chalupě sešla celá rodina a vyprávěly se příběhy a historky. Okouzlily mě hlavně ty, které vyprávěl děda o horách. O vystrašených lidech na hřebenech Roháčů, o přečkaných bouřkách, o řetězech cestou na Rysy, všechno to znělo tak tajemně a přitažlivě. Před Tatrama jsem tak získal velký respekt a nebral jsem je tehdy jako hory pro běžné turisty.

Všechno se to vrylo hluboko do mé duše. A tak asi začalo mé tatranské dobrodružství. Když dnes jedu do tater, je to vždy neobyčejný pocit. Průjezd Fatrou pod Strečnem, příjezd na Štrbské pleso, Smokovce, Lomnice, nemusím ani vidět hory, abych měl ten slavnostní pocit. Jsem tady.

K lezení jsem se dostal přes lyžování. Zpočátku mi o lezení vůbec nešlo a potřeboval jsem jen čhsku, abych mohl na lyžích mimo tatranské značkované chodníky. Lezení bylo zpočátku vedlejším produktem při honbě za vysněnou průkazkou.

A tak jsem se dostal k lezení v horách. Během několika let jsem se ze značkovaných tatranských chodníků dostal do liduprázdných tatranských dolin, do černých stěn, na osamělé vrcholky a sedla. Hokejka pro mě už nebyla jen kusem dřeva a taky pohled na tatranské štíty se změnil. S každou návštěvou Tater se hory sice malinko zmenšily, ale nic neubralo na jejich kráse a přitažlivosti.

Díky horám jsem poznal spoustu zajímavých lidí a za několik let zažil v horách tolik krásného, že si to snad ani nezasloužím. Vím, že zasloužím.

Vždy jsem se snažil vnímat, jak cítí hory lidé kolem mě. Lezení v horách všechny pocity a emoce mnohonásobně umocňuje a paradoxně tak člověk právě v horách hlouběji pozná sebe i druhé. Nemůžu říct, že bych se cítil v horách s každým stejně. Právě na lidech a na ničem jiném totiž záleží, jaké zážitky si člověk přiveze zpátky do civilizace. Souznění duší a správná motivace dokáží zázraky. I nedolezená cesta se tak může stát úspěchem a naopak.

Nikdy jsem své podnikání v Tatrách nesměřoval k extrémním výkonům. Přesto se člověk neubrání tomu, aby se mu do hlavy nenápadně nedostala některá stěna, cesta, žlab nebo vrchol. Taková myšlenka pak nenápadně klíčí a stále hlasitěji se hlásí o své uskutečnění. Jen co se splní, už je tady další, odvážnější, náročnější, dobrodružnější. Všichni Všichni znají ten nekonečný kolotoč. Člověka vždy láká zkusit udělat další krok za dosaženou hranicí – vylézt těžsí cestu nebo sjet o něco prudší a užší žlab.

Obrovský kůt

Když jsem pobíhal po zimních Tatrách jako čerstvý nováček, ocitl jsem se nějakým zázrakem na Skalnatém plese – s Jankem, s věcma na spaní, vaření, lezení, hákování, s lyžema a záluskem na Obrovský kút. Koukali jsme na krásnou osmisetmetrovou stěnu, ze které padaly kusy ledu. Obrovský kút je nádherná logická dech beroucí linie. Tehdy nás kút nepustil, vylezli jsme nahoru nějakou starou klasikou, ale myšlenka na kút se neztratila.

Po několika letech stojím pod stěnou znovu. Tentokrát s Gitou. Podzimní víkendová akce ve dvou lidech. Začínáme tradičně večeří pod Horů. Spíme venku pod hvězdama. Po sedmi hodinách lezení sedíme na vrcholu. Nepamatuji z dřívějška tak obrovskou motivaci a nadšení, které nás celou cestou provázelo. Mají-li se nechat některé věci uzrát, pak o téhle akci to platí dvojnásob. Splnil se mi jeden velký tatranský sen a navíc tak okouzlujícím způsobem. Kút nás zřejmě silně přitahoval. Druhý den jsme lezli sousední Kriššákovy plotny a v posledních délkách jsme zabloudili a ocitli se v kútě podruhé.

Cesta dnes není považován za nijak zvlášť obtížnou, podle některých to dokonce lozí i báby s nůší. My jsme žádné báby nepotkali a myslím, že klasifikace výstupu je to poslední o co tam tehdy šlo.

Fotogalerie

Hokejka

Před odjezdem do Tater jsem si dříve rituálně pouštěl film Anděl na horách. Tatranská nálada a záběry z lanovky do zasněžené jižní stěny Lomnického štítu byly tou správnou motivací pro nekonečné přestupování z vlaku do vlaku a vláčení kupy věcí směrem na východ. Každý kdo se začne o lezení v Tatrách jenom trošku vážněji uvažovat, narazí dříve či později na klasickou cestu nazvanou podle výrazného převisu Hokejka.

Zpočátku jsem o cestě jenom četl a její historii jsem tak znal dříve, než jsem cestu uviděl. Na takovou cestu jsem dlouho neměl dostatek odvahy. Do pověstné západní stěny Lomnice jsem se dostal až po několika letech lezení, shodou okolností několik týdnů po zdolání Obrovského kútu.

Akci jsme neplánovali s Márou během třidceti sekund v hospodě u piva. Opět vyrážíme jen na víkend a opět ve dvou lidech. Do stěny nastupujeme brzy ráno a krásná podzimní inverze spojená s pohybem v tak dlouho očekávané cestě dělá z lezení nevšední zážitek. Prolézáme místa, na kterých se psala historie západní stěny, místa, na kterých se dříve bojovalo i o holý život. V horní části jsme si trošku zahákovali. Na skalkách by mě to určitě zamrzelo, ale v horách mi to kupodivu téměř nevadí. Když se člověk třepe zimou, necítí prsty na nohách ani rukách, na zádech má těžký bágl a blíží se změna počasí, tak je to hned o něčem jiném. Do Tater a do hor vůbec jezdím sbírat úplně jiné věci než čisté přelezy. Vím, že to každý nepochopí a že se najdou i takoví, kteří mě neopomenou čas od času upozornit na to jak pěkně se hákuje v choďácích. S úsměvem jde všechno líp a nic jiného pro takové rýpaly nemám.

Fotogalerie

Závěrem

Tento rok se mi poštěstilo strávit v Tatrách měsíc svého života a vypadá to, že do Tater budu muset jezdit i další roky. Možná i celý život. Nikdo za mě nepřejde hlavní hřeben, nepřeleze Vidlový hřeben nebo neprostoupí galérkou Ganku. S Hokejkou a Kútem se mi splnily dva velké sny. Splnily se tak rychle, že teď cítím takové malé tatranské motivační prázdno. Přišla ale zima a doufám, že na jaře se s nadšením vydám za dalším Tatranským dobrodružstvím. Těším se taky na všechny ty, kteří se se mnou do hor vydávají a kteří je prožívají podobně jako já.

Michal