Zimní Tatry mýma očima

Je 18.3. 6:18, budí mě prudké rány na dveře…Někdo se zas ožral a chce vývrtku, pomyslím si, převrátím se na druhý bok a spím dál. Bouchání nepřestává, otevřu jedno oko a zjistím, že už je světlo…že by kolejbabka, co jsem zase provedla??? Zvedám se líně z postele a jdu teda otevřít…Ke svému velkému úžasu za dveřma nacházím Igora s Kiki…Už už se jich chci zeptat něco jako: „Co tady proboha děláte??“ ale v poslední chvíli to polykám….Tatry…vůbec mě nenapadlo, že odjezd je v šest ráno…ani jsem s takovou alternativou nepočítala…v šest večer mi přišlo normální, místo zamýšlené věty tedy vyhrknu: „Sorry sorry, strašně se omlouvám“. Igorek mě sbalí, zatím vklidu posnídám, aby si odpustil na půl minuty nejapné poznámky, koupím mu čokoládu, odpustí si je přesně jen na půl minuty…

Kolem poledne dorážíme na chatu, kde nacházíme naši potlučenou poletušku Zuzi a dost se mi uleví, když ji vidím živou a relativně pohybu schopnou. Dokonce mi nechala i svoje jídlo, kdybych řekla, že se stavíme cestou v Tescu, hádám bych do Tater stopovala…

Po poledni přichází sám Velký Zoban a jdeme na túru…slunko peče, modrá obloha, sníh je trošku tvrdší a dost fučí, pravda. Snažím se uvyknout pohybu na skialpech, zkouším to chvíli jako na běžkách, chvíli jako na sjezdovkách, naprosto vražedné jsou pro mě otočky. Pokaždé při pokusu o ně vlaju ve větru dobrých pár minut v pozici á la holubička a když se mi konečně podaří se otočit, jsem totálně dead.

Konečně je tu sjezd. Zobča se ujímá výkladu: „ …A když máte svah o sklonu jaký je tento, musíte do oblouků skákat…“ hop, hop a je v čudu…Nešťastně se na sebe podíváme, pak pokrčíme rameny a s většími či menšími úspěchy svah přehopsáme. Nikdo mi ale neřekl, že si na ten sjezd do toho vichru mám vzít čepici, takže jsem sjela v helmě a šátku následkem čehož byla nesnesitelná bolest hlavy trvající celý večer. Hned jsem to taky instruktorům řekla, jak se to o mě starají, že mě teď bolí hlavička, vyprdli se na mě stejně, ale Kiki mi každé ráno starostlivě připomínala, že si mám vzít čepici:-)

Večer Zobča vyhrožuje vstáváním v pět a ten vařič pustí opravdu brzo, to je to poslední ráno, co na vařič coby budící podnět ještě s Kiki reagujeme. Otevřu obě oka, venku mlha jako kráva, sněhu jako zadarmo. Zobča zavelí a družstvo se odvalí směr Zlomisková veža. Funím pod batohem naplněným lanem, mačkami a cepíny a ve skrytu duše stále doufám, že je přeci jen nebudu muset použít. U kamene pod Zlomiskovou sundáváme lyže, drápu se se dvěma cepíny a v mačkách pod stěnu. Sněhu je strašně moc a pořád sněží a ten svah je zatraceně prudký a já vůbec nevím co dělat kdybych někam ujela a měla začít brzdit, nebo co kdyby mě sejmula lavina???

„Doprdele, lavina,“ zapíchnu se piklama do svahu a z vrchu slyším nadávky, to asi bude Franta. Dolízám pod nástup, stopy přede mnou jsou zahrnuté lavinou, takže je to pěkná dřina. S úlevou se cvakám k Lukinovi a Filipovi do štandu. Igorek funí za mnou a dělá lepší štand, na celém jednom vklíněnci, hned je mi lépe, obvzláště po průjezdu dalších dvou lavinek. Teď myslím, nadává pro změnu Zobča. Kiki se cvaká vedle mě a vypadá, že máme radost z lezení asi tak stejnou. Naštěstí Franta má rozum, kašle na frienda, karabinu a smyčku, však co, je pondělí, ještě se sem pro ně jistě vrátíme a sjíždí dolů. Jsme mu s Kiki obě moc vděčné, naskakujem na lyže a fičíme na chatu.

Další dva dny jsou takové tréninkové, kopeme klepací testy, klouzavé bloky, hledáme zahrabané pípáky, podnikáme krátké výlety do okolí, transportujeme zakopaného Igora a všelijak jinak se vzděláváme v lavinové problematice:-)

Ve čtvrtek je konečně slušně, vyrážíme na pořádnou túru na Rysy. Až k fixům je to v pohodě. Snažím se moc nezdržovat, ale to co chcou po mě teď, to se mi ale vůbec nechce, nemůžu uvěřit vlastním očím, místo aby se otočili na zadku a užili si ten sjezd, hází lyže na batohy a drápou se kamsi nahoru po fixech v té strašné kose a sílícím větru. Co to, proč to, na co to jako mám dělat??? A hlavně jak se dostanu dolů??? Mám nahnáno, nevím čeho se mám přesně bát, protože to lavinové vzdělávání bylo dost obsáhlé a tak se radši preventivně bojím všeho…Nic mi to ale není platné, přece mě tu nenechají, no musím prostě za nima, sama přes ty žlaby přetékající sněhem zpátky nejdu, no tak zbývá jenom nahoru….maminko, tatínku, mě to mrzí, že jsem vás zase neposlechla…

Na tomto místě bych chtěla poděkovat zejména Davidovi…dal mi líznout své beztak jediné Jesenky, když mi bylo nejhůř…nebýt jeho, určitě bych nedošla, trpělivě radil a ani si ze mě nedělal moc srandu.

Nad fixy jsme obuli lyže a já se vyčerpáním naučila ty otočky, viděla jsem Míšu jak elegantně zvedá koleno a v tu chvíli mi to docvaklo. Připlazím se k chatě…Zobča s Markem kopou dveře…to ne…teď tady umřu….jsem úplně zpocená a mám mokrý ponožky, co když mi omrznou nožky??? Dobrých 20 minut stepuju ve větru, pak ten pán co ztratil klíče, leze dovnitř odvážně oknem. Připojuje se k nám televize Nova a skupinka Italů, nacpeme se všichni do chaty, je tam kosa jako v ledničce, dalších 20 minut mám třesovou termogenezi.

Zobča praví něco ve smyslu, že se půjde ještě nahoru…No to si ze mě dělá srandu, já nedojdu ani zpátky a co když spadne mlha, vždyť se v těch fixech zabijem…Kiki taky protestuje a tak Zobča dělá velkorysý ústupek, že si nás vezme na lano…No to mě teda opravdu spasí…máme s Kiki dohromady jistě přes sto kilo a „g“ je myslím 10 a lano je dlouhé jak, to ani takový velký muž jako Zobča nemůže v rukách přece udržet!!! Ale na tomto kurzu jsem viděla už i jiné paranormální jevy, např. lyže zapíchnutá do sněhu opravdu udržela jakože padající Kiki do imaginární ledovcové trhliny…z toho jsem byla úplně na větvi a dodneška nechápu jak je to možné…Takže jsem se poddala svému osudu a slepě následovala ledově klidného Zobču na vrchol Rysů….

Líbí se mi to, jsem nahoře na hoře, ha, kámoš tu byl vlétě a já jsem tu v zimě, ten bude čumět až mu to budu vyprávět:-)))

Zulíbáme se jako na Silvestra a vydáme se dolů, hup na lyže a jedeme, je to nádhera, nejhezčí pocit na světě…panenský svah, vysoko v horách, vyjasňuje se a my vidíme až do údolí a ty nádherné štíty kolem.

Přichází fixy…krize…lyže se mi do toho motají a nejsem s to se z toho dostat…nebýt Míši, visím tam doteď…poradil mi elegantní prdelkový obrat a najednou to šlo. Sjíždíme na chatu, sjezd je orgáč, prostě nádhera…utírám zpocené čelo a Zobča s Míšou, Davidem a Igorkem se vydávají ještě na protější, evidentně lavinózní svah. Sotva poodejdou, srší vtipy na jejich účet. Lukáš to nakonec nevydrží, bere odvážně sondu, lopatu a pípák, teple se oblíká a jde se dívat…My s Kiki taky vykouknem, jen tak ve spoďárech, ze zvědavosti, zachraňovat je nejdem, věříme v jejich schopnosti.

Ty jo, vrátili se fakt celí, asi to s těma lavinama není až tak žhavé, koupím si skialpový boty a začnu lyžovat, je to nádhera a těm co to nezkusili, vřele doporučuju!

Váš Klárísek :)

P.S.: Na tomto místě prosím věnujme tichou vzpomínku Míšovu friendovi, karabině a symčce…zůstali tam…věřme, že se s nimi Míša někdy snad opět shledá.