Tento článek budiž varováním pro každého, kdo by měl tak výborný nápad, aby jel lézt do Arca tak pozdě na jaře, za tak šíleného vedra :-).

Cesta

Vyrazili jsme s Hanesem z Brna v pátek autkem navečer po čtvrté. Ujala jsem se řízení, popíjela u toho kávičku a po jedné hodině v noci jsme se už blížili k Lumignanu, kde jsme chtěli strávit víkend a v neděli se přesunout do Arca. Po chvilce bloudění jsme našli parkoviště (dokonce vybavené pitnou vodou a hajzlíkem), které se stalo naším dočasným domovem.

Hanes si začal chystat spaní, mě ale kofein v žilách (nejsem zvyklá) nic takového nedovoloval. Tep asi stotřicet a strašná chuť cokoliv dělat (drogy jsou špatné, áno)…. Začla jsem lákat Hanesa, že pojedeme ještě na projíždku po Itálii, třeba aspoň k moři, nebo třeba lézt, přes den bude přece horko a čelovky máme … Ale odpovědi, ozývající se ze spacáku, znějící nějak jako: “Eeeeh“ či “Argh“ se opravdu nedaly interpretovat jako souhlasné a nadšené. Zalezla jsem tedy do spacáku a čuměla na hvězdy, spánek se sice nedostavil, ale nějak jsem aspoň v úsporném režimu setrvala až do půl šesté, kdy jsme vstali a vyrazili lézt. Sláva! Už do smrti nepozřu jiné drogy než alkoholu!

Lumignano

Městečko je ze tří čtvrtin obklopené skalami, které jsou blízko sebe, takže se dá lézt ve stínu/na slunci (co komu vyhovuje) celý den, my jsme dopoledne lezli v Lumignano classica – moc pěkné lezení ve všech možných profilech, převažuje lezení po dírkách.

Nevyspalý zombík neschopný samostatného pohybu se aspoň líně plúží na druhém konci lana.

Hanes bouldrujicí kolem nástupu nějakého 8a, v pravo od této cesty (nevyjištěná) linie nahoru vypadala ještě o dost těžší, náš smělý plán udělat tam solo-prvovýstup překvapivě nevyšel :-)

Po poledni jsme přeběhli (přes cukrárnu) do oblastí, které se mezitím schovaly do stínu. Přesun byl nutný – teplota ve stínu byla výrazně přes třicet. Hanes sice razil teorii, že to nevadí, že není třeba ani mágovat, protože pot se při kontaktu se žhavou skálou se syčením odpaří. Při empirickém ověřování ale již první pokusy prokázaly, že to byla myšlenka poněkud zcestná :-). Z oblastí, kde se dá lézt odpoledne, jsme zkusili …eeee….tuším, že sektor Minetti něco se to jmenovalo…(Hanes mě laskavě poopraví, jestli se pletu). Tam to lezení nebylo až tak excelentní jako v Classicu (některé cesty měly semtam sekané chyty, které jsme pak neviděli, a proto bloudili, či odpadávali), ale pořád celkem pěkné.

Problém nastal později odpoledne, kdy jsme byli utahaní, chtěli se najíst a dospat. Na betonu parkoviště by se daly smažit vajíčka, ale na teplé jídlo samozřejmě nebylo ani pomyšlení… U parkoviště sice nějaké lavičky a stromy poskytující stín byly, obsadila je ale skupinka Němců. Tiskli jsme se tedy ve stínu u východní zídky od hajzlíků, nadávala jsem a strašně moc se těšila na Island.

Ona spásná stěna, jež nás zachránila před usmažením (Instantní bramborová kaše zalitá studenou vodou je v tomto počasí lahůdka)

V neděli večer jsme se dle plánu přesunuli dál. Každopádně – asi se mi v Lumignanu líbilo, když jsem si pak koupila vlastního průvodčíka ….Přece jen jsme tam byli o víkendu, lidí bylo minimálně (obzvláště v těch šest ráno :-)), cesty perfektně vyjištěné, neoklouzané a jsou jich tam pro nás fakt spousty…. tak zase příště po cestě z/do Arca…

Arco

V Arcu tropické teploty pokračovaly. Původně jsme tam jeli hlavně kvůli multipičkám, ty ale kvůli vedrům moc nepřicházely v úvahu, do většiny se dalo nastoupit až tak po čtvrté či páté hodině, a to se nám nechtělo tak dlouho čekat. Tak jsme lezli jednodélky radši. Nakonec jsme vícedélku lezli jen jednu, a to předposlední den. Celé dopoledne jsme kvůli tomu proflákali, což bylo strašně náročné.

Poflakování u kempu. Má Hanes i v sandálech tak dobrý morál, nebo jsou opravdu ty borháky opravdu tak blízko sebe? :-)

Byla to „Včelka Mája” (Ape Maja 6b) na Monte Coltu. Byla to celkem pěkná cesta, ale mě uchvátil především sestup: širokou lesní cestou, v sandálech – krása. To by se měli třeba v takovém Holentalu od Taliánu naučit, jak to má kua vypadat! :-)

Hanes ve Včelce Máji

Natahovalo se po nás chapadlo obrovské vesmírné příšery

Myslím, že i Hanesovi se cesta líbila, ačkoli jsme se pak bavili, že by před lezením po Včelce Maje preferoval radši i nějakou jinou Maju … třeba tu od Vidmarů.

Jednodélky

Co se týče oblastí s jednodélkami, taky to nebylo jednoduché. Museli jsme vybírat takové, kde se dá schovat před tou odpornou žhnoucí koulí. Prošli jsme průvodčíka několikrát a pro lezce našich (ne)kvalit jsme našli jako nejrozumnější oblast oblíbenou La Golu a taky Val d’Algone a Comano (ty jsou za Sarche směrem k Brenťáckým dolomitům, takže celkem už i vysoko, tam bylo opravdu už příjemně). Tak jsme se v nich tak různě plácali a popolízali, přeplúžili jsme teda aspoň v La Gole prvním pokusem jedno 6cecko koutkem, což u mě potěší, ale Hanes se kua mohl snažit si odvést nějaký cennější skalp! ;-)

Nejaký dědek s nůší nastupuje do cesty Nana za 7a.

Hanes v nějaké ceste ve Val d’Algone

Já v nějaké ceste ve Val d’Algone

Měli jsme teda aj jeden restday, kdy předpověď hlásila déšť a bouřky – ty nepřišly, bylo zataženo a byl to jediný den, kdy byly ideální podmínky na lezení … grrrr. Ale aspoň jsme se vymáchali v lagu a v Rivě na výstavě hadů a pavouků jsme se poučili, že ta roztomilá užovka, co se v Lumignanu při sestupu proplazila Hanesovi pod nohama, je zdejši druh zmije….

Tož dobré to bylo… Doufám, že aspoň trochu litujete, vy parchanti, co jste se nechtěli přidat ;-)

…mohli jste se aspoň zahřát !!!