Divokáč

…neboli Divoký důl je cvičný zimní mixový terén kousek od Koutů nad Desnou. Je to každoročně pořádaná jesenická akce pro nováčky jako ukázka zimního lezení. Zimní lezení je specifické nejenom tím, že človek s těma motykama, mačkama a barevnýma hadříkama vypadá jako opravdovej pokořitel severních stěn, ale třeba taky tím, že je všade sníh, někde led a pořád zima. Beztak se tomu neříká zimní lezení proto, že se to provozuje v zimě, ale proto, že je pořád zima. Na ruce a na nohy. Pořád. Taky jít metrem prašanu do kopce vypadá jako bezvadná zábava pouze prvních pět minut. Všechno tohle je potřeba nováčkům ukázat, aby věděli. Přesto se i pak najdou takový, co TO i potom chtějí dělat místo všemi normálními schvalovaného a doporučovaného „jít radši do tepla na prekližku“.

Vše začalo v pátek na chatě Sokolka. Všude byla krásná zima, spousta prašánku a aji příjezd k chatě byl možný pohodlně. Ubytování luxusní, pivo točené. Prýže ráno vstáváme na snídani o sedmi, abysme o osmi odešli. Ach jo.

Po ránu je všechno hektické, kdy se člověk snaží nic si nezapomenout, desetkrát se vrací pro různé zapomenuté věci, dvakrát se přeobleče, protože má pocit, že bude zima nebo horko a podobný radovánky. Nakonec se posuneme ve třech autech směrem na Divokáč. Teplota je minus 10, sněhu na prošlapání metr, ale aspoň nesneží. Ukazuje se, že nabalit se na prošlapávání cesty do kopce stejně, jako na postávání na štandech, není dobrý nápad, celkem dost se vařím. Na plácku pod stěnou nasazujeme mačky a sedáky. Dobrodit se sto metrů pod stěnu dává zabrat i když člověk neprošlapává. Dělíme se na lezecká družstva a prvolezci mizí v sněhu a ledu směrem vrch. Sype se sníh, jištění jsou daleko od sebe, lezavá zima se dává do nohou a rukou, pravá zimní pohoda. Lezu s Peťou, kterej hrdinně vybojuje první délku na ledu a v převislém koutě, druhou hodně lesem a třetí opravdovou stěnou, která by byla v létě tak asi za tři, nicméně v -10 s nasypaným sněhem to je mnohem menší legrace. S možnostma jištění tak tři na jednu dýlku respekt všem prvolezcům. Jištení na štandu není moc velká zábava, když se neleze ve třech a není s kým si povídat, aspoň že na posledním štandu se můžu bavit tím, jak Věrka padesát metrů napravo ode me bojuje „o holej“, chuděrka. Dobojovala až skoro nahoru, akorát asi posledních 10 metrů potřebovala výtah, protože psychické aji fyzické síly byly vyčerpány. Vrchol samotnej je parádní, výhledy daleko kolem, tak to má být. Zpátky scházíme/sjíždíme lesíkem, kde je asi tak metr a půl sněhu, což je tak strmým lesem úplně bezvadnej zážitek nakonec. Dojdeme k autům a už je tma, až sem se podivil, jaktože nám ty tři dýlky, nástup a sestup zabrali tak dlouho. Večer se ukazuje, že skupina co šla na ledy, měla nástup čtyři a půl hodiny, tedy že tam sněhu bylo hodně a ledu ne zas tak moc. Večer je krátký, únava velká a vstávání po ránu časné. Odmítám brodit čtyri hodiny sněhem do kopca kvůli tak malým ledíkum, jdu zase do divokáče. Vyčleňuje se skupina na skialpy a druhá na ledy.

Počasí bylo velmi zasněžené.	Brodění.
Lukin na ledech.	Laďa načíná první délku.	Výtah pro Věrku.
Výhledy z vrcholku.

Den dva je jako přes kopírák se sobotou, akorát lezeme jinou cestu, tahá Ondra. K nástupu si vybral zajímavější variantu skála s převískem místo varianty stráň, protože „nepude lesem“. Taky asi tři metry nad náma začne říkat něco o špatným výběru sportu a o vlastní duševní chorobě, že se jím dobrovolně zabývá. Nicméně vybojuje tři délky a tu poslední volí rozumně lesem a ne stěnou. Než dolezeme, všichni ostatní už slaňují a nechávají nám hotová lana připravená. Proslaňujeme dolů, smotáme lana, doslova se vyplazíme hlubokým sněhem k nástupu pro batohy a než se dostaneme na obouvací plácek, už je zrovna tma. Nacházíme notně promrzlého Vojtu a Lojzu, kterí na nás čekají, aby nás odvezli domů. Cesta zpátky prošlapanou cestou není žádná legrace, dost se válím ve sněhu. Na chatu dorazíme poslední a v moment, kdy už se o nás začínají ostatní bát. Vůbec to nevypadalo, že jsme tam byli skoro o hodinu a půl déle než oni. Víkend zakončujeme v hospodě Pod Trámky.

	Nastup.	Tom v první délce.
Lojza s Vojtou si to užívají.	Tom v poslední délce poctivé skály.	Ondra načíná poslední délku.
Slanění.

Díky Špekovi za to, že to zorganizoval, a všem tahačům za to, že nám to umožnili. Bylo to super.