Zugspitze 2003

V lednu 2003 jsem se seznámil s lidmi z cestovatelského sdružení Horizont, kteří kromě výprav po stopách Heinricha Harrera (např. Papua-Nová Guinea apod.) pořádají již několik let cyklohorské výpravy do sousedních zemí spojené s výstupem na nejvyšší vrchol země. Jejich vzorem je švédský horolezec Göran Kropp (nar. 1966, zahynul 30.9.2002), který v r. 1996 odjel ze Švédska sám na kole 12.000 km do Nepálu, tam vystoupil sólo na Mt. Everest bez kyslíku a opět sám na kole se vrátil domů do Švédska.

Kamarádi z Horizontu po úspěšných výpravách do Maďarska (r. 2000-Kékes 1015m), Polska (r. 2001-Rysy 2498m) a Slovenska (r. 2002-Gerlach 2655m) se rozhodli v r. 2003 dojet z Brna na kole pod nejvyšší vrchol Německa Zugspitze (2962m). Zvolili si však příliš brzký termín (30.4.-11.5.), takže na vrchol kvůli velkému množství sněhu nevylezli. Myšlenka se mi zalíbila, nikoho dalšího se mi však k dlouhé cestě na kole nepodařilo přemluvit a tak jsem 25. června ráno vyrazil na kole směr Zugspitze sám.

Po dvou dnech cesty přes Vysočinu a jižní Čechy překračuji na Šumavě v Novém Údolí-Haidmühle hranici Německa. Počasí je dobré, pouze první den foukal čerstvý protivítr. Až na dlouhé 3 km stoupání před Lipenskou přehradou to jde celkem dobře. Protože jedu sám , vezu kromě potravin (vždy asi na 2 dny dopředu), spacáku a karimatky též vařič s bombami, ešus a lehký stan Salewa. Pod Zugspitzi je to z Brna asi 650 km, chci to ujet za 6 dní. Za první dva dny jsem ujel 278 km, tak to snad půjde.

Od hranice k Dunaji do Pasova je to převážně z kopce, ale občas se postaví do cesty protikopec. Pasov na soutoku Dunaje a Innu je krásné staré město. Chci pokračovat podél Innu, ale orientace je špatná. Na nábřeží nikdo, koho bych se zeptal, jen kolony aut. Naštěstí potkávám kolegu cyklistu-též těžkotonážníka s brašnami. Je to taky Čech, jede opačným směrem od Krimmelských vodopádů přes Salzburg domů. Radí mi, jak se vymotat z města.

Přímo podél Innu vede pohodlná cyklostezka bez velkých stoupání. Asi v 19,30 zastavuji u odpočívadla na stezce (lavice, stůl, vedle potok vtékající do Innu)-bezva. Vedle na řece je ptačí rezervace. Nade mnou prolétají obrovská hejna ptáků za hukotu křídel. Naštěstí v noci je klid. Spím ve spacáku na stole.

Po páté hodině ranní mne budí doslova ptačí řev. Pokračuji podél Innu do Braunau-rodiště Adolfa Hitlera. Zrovna dnes tu probíhají oslavy 100 let radnice, městem pochoduje průvod 60 spolků-od včelařů přes železničáře až po horolezce z Alpenvereinu. V Íčku se opatrně ptám na Hitlerův rodný dům. Dnes je v něm místní knihovna, na domě není žádná pamětní deska, pouze na chodníku před domem stojí velký žulový kámen s nápisem: „Za mír, svobodu a demokracii. Nikdy více fašismus. Miliony lidí varují“.

Za Braunau opouštím pohodlné údolí Innu a v Burghausenu se vracím z Rakouska na německé území. Nikde žádná celnice-jsem v Evropské unii. Krajina se začíná vlnit, ale počasí je stále příznivé a tak až na trochu otlačený zadek nejsou žádné potíže. Tuto noc strávím v kempu u Simsee-potřebuji vyprat propocený cyklodres a prádlo. Koupání v nádherně čisté vodě jezera je fantastické.

Za Rosenheimem se zvedají kopce. Okolo mne sviští jedno Porsche za druhým-zřejmě nějaká značková ralye. V poledním parnu si v Miesbachu dávám jediný oběd v restauraci za celou dobu výletu-včetně piva stojí 10,40 Euro, ale tělo žádá po sýrech, jogurtech, instantních polévkách a „Rychlých večeřích“ ze sáčků něco pořádného. V Bad Tölz sjíždím k řece Isar. Podél ní vede perfektní cyklostezka mírně vzhůru až k hrázi přehrady Sylvenstein. Nad přehradou bivakuji pod širákem v borůvčí ve výšce 800 m. n. m. Po mnoha letech vidím za tmy létat světélkující svatojánské mušky.

Šestý den je nejkratší-ujel jsem jen 39 km, ale zato za vedra a obtěžování ovádů (i za jízdy na kole z kopce!) po kamenité cestě až do výšky 1052 m k chatě Bockhüte v údolí Reintal pod Zugspitzí. Dvě piva na chatě jen zašuměla ve vyprahlém hrdle. Stavím stan za nedalekou chatou mnichovských horolezců.

Sedmý den. Budíček ve 3,30 hod. Je zataženo a teplo, předpověď není dobrá. Přesto vycházím v 5,00 hod. nalehko (jaká úleva po 6-ti denním sezení na kole!) směr vrchol. Čeká mne asi 2000 m převýšení. Nad chatou Knorrhütte procházím asi 300 m vysokou vrstvou mlhy, ale nad ní je zatím polojasno. Už je vidět na vrchol. Nejhorší úsek výstupu-asi 100 výškových metrů k opuštěnému betonovému monstru hotelu Schneefernerhaus v drobné ujíždějící suti, která zřejmě z výlomu ve stěně zasypala původní výstupovou stezku. Dále už lehkým klettersteigem doprava na hřeben a v 10,45 hod. jsem na vrcholu. Vlastní vrchol s pozlaceným křížem stojí sice osamocen, ale těsně pod ním je vybudován komplex restaurací, obrovská terasa a vrcholová stanice tří lanovek. K tomu stožáry s parabolami vysílačů, ke kterým vedou svazky černých kabelů silných jako ruka-hora spoutaná lany a kabely-hrůza!!

V 11 hodin začíná pršet. Čekám uvnitř komplexu, zda nepřestane, ale déšť spíše sílí. Ve 13,40 slézám za stálého deště v pláštěnce a vlněných rukavicích po lanech dolů. V dešti přicházím v 17,30 zpět ke kolu a stavím stan-poprvé v noci prší, a to až do půlnoci.

Osmý den. Budíček v 5,15 hod. Už neprší, ale boty mám pěkně promočené. V 8 hod. odjíždím zpět dolů údolím po kamenité stezce. Postupně se vyjasňuje. Za poledne už při sluníčku suším mokré věci ve vesnici Krün. Vracím se stejnou trasou, kterou jsem přijel. Z kopce to jde mnohem rychleji, takže dnešní noc trávím až před Rosenheimem v perfektní stodole na slámě. Spím od 9 hod. večer až do rána jako zabitý.

Devátý den objíždím Chiemsee a obracím na JV do Berchtesgadenu. Asi v 11 hod. začíná pršet. Lituji, že jsem si nevzal neoprenové návleky na boty-jediná věc, která mi na cestě chyběla. Naštěstí vítr fouká do zad, takže i v dešti to jde. V Bad Reichenhallu přestává pršet, v Berchtesgadenu už zase svítí slunce. Stavím stan v kempu Königssee pod Watzmannem (2713 m)-druhou nejvyšší horou Německa. Pokud dovolí počasí, vystoupím i na něj.

Desátý den. Ráno prší, z Watzmannu nebude nic. K obědu přestává a tak jedu nalehko do Obersalzbergu na prohlídku dokumentace nacismu a bunkrů německých pohlavárů z 2. světové války. Odtud z výšky 950 m. n. m. vyjíždím po 17. hod. opět za slabého deště po úzké horské silničce, která na 7,5 km překonává výškový rozdíl 885 m, až k Hitlerovu „Orlímu hnízdu“-Kehlsteinhausu. Těch 7,5 km šlapu 1:20 hod. Nahoře je naštěstí aspoň trochu vidět, rozhledy jsou fantastické. Jízda dolů stojí za to: po silnici s klesáním až 23 % jsem v kempu za 55 minut. Brzdové špalíky dostaly pořádně zabrat! Deštivý večer trávím příjemně-děvčata z vedlejšího stanu v kempu mne pozvala na láhev Müller-Thurgau. Jedna je Peruánka z Limy a druhá Němka z Mnichiva, právě dokončily studium architektury na Technické universitě v Mnichově.

Jedenáctý den. Ráno stále prší a tak Watzmanne-sbohem! Nebo spíš na shledanou, cesta na kole z Česka přes Rakousko až sem není tak dlouhá, takže třeba za rok!? V poledne odjíždím směr Salzburg-stále z kopce. Odpoledne v Salzburgu už svítí slunko, takže krásná prohlídka Mozartova města a zase dál k jezeru Mondsee, kde mám sraz se synem, který tu při cestě na Istrii autem s koly na střeše chce strávit pár dní. V dalších dvou dnech jezdíme nalehko okolo salzburských jezer s nádherným koupáním.

Čtrnáctý den. Už zase natěžko s brašnami na kole objíždím Attersee a přes Vöcklabruck po silnici č. 1 za dost silného autoprovozu, ale s ohleduplnými řidiči pokračuji do Welsu. Po cestě na náměstí v Lambachu potkáván dva mladé Novozélanďany, kteří projíždějí Evropu na kole. Z Welsu vede bezva cyklostezka podél řeky Traun až do Lince. Po dvou dnech lehčího ježdění to jde jako po másle, takže navečer ještě vyjíždím ke koncentračnímu táboru Mauthausen vysoko nad Dunajem a končím sjezdem k dunajské cyklostezce.

Patnáctý den je pohodový. Podél Dunaje to jde skoro samo, takže po 167 km přijíždím večer do Stockerau těsně před Vídní. Nejdelší etapa, průměr 21,5 km/h.

Poslední, šestnáctý den. Ze Stockerau obracím k severu směr Česko. Po včerejší „spanilé jízdě“ podél Dunaje to jde hůř. V cestě jsou kopečky Leiser Berge a navíc fouká velmi čerstvý protivítr. Ve 12 hod. překračuji hranici v Laa, v Hevlíně konečně český oběd v restauraci. Dál jedu po cyklostezce Vídeň-Brno. V Pasohlávkách odbočuji do ATC na koupání-za nic tu vybírají 15 Kč. Na břehu „laguny“ horního Pálavského jezera prašno, skoro žádná tráva, povalující se spadlé větve a klacky. Jaký rozdíl oproti nádherně udržované trávě na gratis-koupalištích u salzburských jezer! Do Evropy to máme ještě hodně daleko… Domů do Brna přijíždím navečer, pobroukávaje si „… v nohách mám už tisíc mil, stopy déšť a vítr smyl…“

P.S. Na rok 2004 plánují kamarádi z Horizontu další cyklohorskou výpravu z Brna-tentokát do Rakouska s výstupem na Großglockner. To už bude s ohledem na nutnou horolezeckou výzbroj trochu o něčem jiném-též pokud jde o váhu zavazadel, které je s sebou třeba vézt. Podmínkou akce je totiž doprava všeho potřebného materiálu pro výstup vlastními silami na kole bez doprovodného vozidla.

Summary: Cyklistická jízda Brno-Pasov-Zugspitze s výstupem na vrchol, zpět na kole Berchtesgaden-salzburská jezera-Linec-Dunajská cyklostezka-Stockerau-Laa-Brno. Celkem za 15 dní ujeto 1619 km (1006 mil) na horském kole Author Traction. Průměrná rychlost za celou cestu 19,0 km/h.

Pavel Přerost