Bigwoloviny v bigwallu

Jakožto správně zuřivý grafoman ještě před tím, než ze svého těla sloupu následky čtrnáctidenního pobytu v horách. Dokonce ještě před tím, nežli tělo mé, zubožené nalezne své ukojení v lednici. A dokonce dříve, než si vyzuji lezečky s vůní třídenní stěny, zasedám k počítači a do digitální podoby vrhám čerstvě shromážděnou „histerii“ uplynulého zájezdu. Tak teď už si většina čtenářské populace zcela určitě myslí:“Ten blb Zoban, už vážně zešílel!“ Lezky jsou sice bezva obuv poskytující druhý nejkrásnější pocit po lezení, ale na řízení tisícikilometrové trasy určené nejsou.

Asi vám tedy došlo, že básník by chtěl něco říci, takže: „Kdo jste to všechno zatím bral vážně, nečtěte dál.“ Buďto zešílíte, anebo butete chtít nebohého páně autora lynčovat. Mé osobě se však nezamlouvá ani za „a“, ani za „b“ a ještě že není za „c“, blilo by to určitě správně (oprava bylo). Tomorow will be better! To byla jediná informace, dostupná v baru Monica ohledně počasí. Ale lip asi zítra bude, protože nevím jestli může být hůř než když se monzunový liják dá dohromady s tornádem. Vítejte v evropských Yosemitech, ve Val di Mello.

Odpoledne už si sluníčko jemně nakusuje cestu mezi mraky ,aby se okamžikem kdy na naše záda dolehne tíha megatunovych krys mohlo pořádně svými ostrými paprsky zahryznout do již tak dost nákladem zubožených těl.

Jelikož informaci o vývoji počasí věříme, ihned po ubytování a nahlášení na recepci hoteluQulido sprintujeme do stěny. Frendy se letos chovají jako správní kamarádi a tak máme za hodinkuporenčované dvě délky Vertical Holydays. Je pátek, v neděli jsme nahoře jakoby práskl bičem. V Neděli jsme nahoře byli, ale jaksi o týden později, letošní srpnové počasí je opravdu katastrofa.

S prvním zapípáním budíku práskl první blesk, s druhým pípnutím někdo tam nahoře otočil kohoutkem hydrantu. Aspoň se vyspíme.

Kolem poledního je konečně aspoň trochu po¬užitelně, jdem po-renčovat ještě jednu délku. Místa před¬loňského boje o život skoro nepo-znávám, tehdy mi-zerné čoky jsou su-per tutovky, co-perhead, háček há-ček a jedem ve frendech, ego do¬sahuje nebeských výšin. Jsem se tak zlepšil, jsem úplně nejlepší (mladý, nadějný, silný a hlavně to nikomu netlačí!). Posledních deset metrů před štandem se spára Vertical Holidays – život ve ščaně mění v potok. Tady to šlo volné, to je na …. Mrmlám si a nasupeně sázím do spáry jeden inštrument za druhým a pozornost se snižuje jak je štand blíž a blíž. „Kolik do Standu?“ „Tak dva metry!“ Hm, ten abalak je nějakej divnej, ale to je jedno jen se přizvednu a mám štand, ještě jedna příčka, ještě natáhnou a … To je v řiti, ten předmět šel do jmenovaných míst. Laxně založerjistítka lítají ze spáry jak z praku, konečně o notný kus blíže dolině zastavuju. Padat v hákovačce do žulového rajbasu, balada, to musíte zkusit. Já ale nejsem masochista a tak mi tahle šmirgl klouzačka zrovna rozkoš nepřinesla.

V neděli je vývoj počasí od minuty k minutě shodný se dnem předchozím a pondělí, to stejné v růžovočerným. V úterý dosahuje deprese maxima, jediná rozumná kníhaje přečtená a do galaktického hrdinJBlilla se nám nechce, jdem doplnit zásoby a morál do pozitivní atmosféry baru Monika. Jediná informace k počasí: „Tomorow will be better!“ Ó, my se máme. K zásobám jídla nakonec přibalujeme i rezervní lana, abychom mohli vylézt aspoň nějakou další cestu, než uschnou Vertikály.

Středa, den zatmění slunce, začíná skutečně jako krásný den, tak tedy do ščany. Volba cesty je jasná jediná suchá je Galaktica. Cesta vede neuvěřitelným zrcadlem v prostřední části stěny, klasifikace 8/A1. Vděčné exponované lezení, snad jen škoda, že některé úseky jsou pronýtované absolutně hladkou skálou a lezení z nýtu do nýtu je trochu nudné. Kyvadlo po poslední nás přibližuje k fantastickému bloku cesty La Spadá“. Menším šokem pro nás je to, že skrz spáru za blokem je vidět protější svah údolí. Úvod následujícího spárového systému vedoucího k policím na nichž naše cesta končí je velmi romantický. Zeleňoučká travička a bublající vodička, zkrátka romantika jak řemen. Jen když se mi o nohu otírá třetí rybička začínám toho mít celkem dost, výš už naštěstí jsou spáry jenom vlhké. Párkrát vystřídat, dštandové police romantický vylez přes travky a mužem hodit lana do slanění.

Menší vzrušení obstarává slanění kolem osmé délky, kde nedoporučuji slaňovat s pétačtyřicítkou. Padesátka vyšla na nemravném kyvadle ťip, ťop. Dole slanění přes poslední délku „Možno ano, možno nie“, fantastická spárka, má poklona vážení autoři (Coller, Piala, Machaj) tohle bude chtít ještě trochu polívečky.

Zatím co jsme se houpali blíže obloze přišli do bivaku dva mladí kluci z Lipska. Všechno vybavení svítí novotou, originál postel, Astropack bez jediného škrábance.

„Na co jdete?“

„Do Mellodramy.“

„Hm, to je docela těžký?“

„No bude to můj první bigwall.“

Nedá se říct, že by neměli morál, ale Mellodrama je prostě nářez. Každopádně se dvojka „Fritz a Fritz“ stává vítaným zpestřením společenského života pod stěnou, přeci jenom s kozlem a svišti se konverzace příliš rozvíjet nedá.

Další den je počasí přesně podle očekávám, prší. Odpoledne aspoň mezi deštěm lezem novou cestu od společnosti P. Vitaliho – Qualifalaise. Nádherných 120 m ploten a spár, jedna délka dva varianty, poslední spárový koncert za 7a+, takže nám prší pět metrů za zády, zkrátka fantazie.

Večer a celou noc prší, to bude ráno.

Ráno se koná obrovské překvapení, vítr který začal foukat kolem páté a raní slunce vytvořili zázrak. Doposud beznadějně mokrá pátá délka je skoro suchá, hektické balení haulbegu, vody a všech dalších věcí. V jedenáct jsme na konci našich fixů a startujeme směrem vzhůru. Fritz a Fritz bojují s prvním haulováním, nakonec však mizí pod hranou velkého převisu. V délce mám první kyvadlo, tak na tohle jsem si ještě pořád nezvyk. Ještě kousek dolů, ještě kousek a už lítám nad dolinou jak papírovej drak. Oči fotogenizují chyt na začátku spáry daleko vlevo, všechna síla jde do rozběhu, odraz, let a neuvěřitelný, já ho držím!

„Vojto, Fritz l se oběvil na převisem!“

„Hm, ta spára je úplně na …“

„Ty vole ten musel dát držku, už tam není!“

„Já to snad necvaknu!“

„Poď to dáš, pohoda!“

„Jato necvaknu!!!“

„Jeď!“

„Do prdele….“

„Nazdar pane, vítám tě zpátky u Standu!“

Nakonec dorážíme na devátou délku. První ostré stavění postele dopadlo dobře, jen ty první pocity. Krásná hvězdná noc, fajfka a nad ránem začínají na tropiko bubnovat první kapky deště. Totální humus. Dolů slaním, leda jestli začne sněžit. Balíme spacáky dokud jsou ještě suché a start.

Prokousáváme se nahoru mlhou a vlhkou skálou, spáry a plotny zůstávají v hloubce pod námi. Pozdě odpoledne zahlédnu pod stěnou naše německé kamarády, tohle skutečně není počasí na první bigwall v životě. Nějaké travky, padesátimetrová sokolíková spára, rozřachané a mokré pilířky, jako bych to nebyl já, ale něco se dělo kolem mně.

V trávách vedoucích k vrcholovému monolitu nacházíme obrovský převislý balvan, tady bude bivak. Dvě hodiny stavebních prací a ve svahu jsou plošinky na dvě karimatky. Ráno je klasické, jen místo pár kapek začalo lít už v noci a teplota není od bodu mrazu příliš daleko. Odsud už se neslaňuje!

Navlíkáme Gore a jdem na to! Fantasticky převislá spára, cáry mraků nás chvílemi halí tak, že na sebe nevidíme. „Důro alpinismo!“ Na začátku délky jde haulbeg vzduchem tak deset metrů od stěny. Ještě si spáru vychutnává kousek Vojta, hrana převisu a jsme pod poslední délkou. Plotna 6+I1-, pchá to nejni problém. Ve vodorovné spáře nad štandem to začíná, skála je neuvěřitelně šupinatá a zališejníkovaná.

Postavím se na tu žílu, no možná by to bylo lepší kousek vpravo. Shit, já padám. No nic odrazit, chytit si lano. nejsem daleko nad nýtem. Do pytle to není lano to je volnej fous z uzlu! Dopad do rajbasu, ještě kousek po hlavě dolů a stojím.

„Zobčo, nekontroluješ si navázání trochu pozdě?“ Nevědomky stále svírám zbytečný volný fous lana.

O dvacet minut později konečně zapínám poslední štand na vrcholu Qulida. Mraky se rozestupují a svítí na nás sluníčko, tentokrát jsme vyhráli my.

Zoban