Hollentall, pokaždé jinak

Hollentall, pro někoho asi dost dlouho a dobřeznámej bod na mapě byl pro mne do června „ňáký údolí za Vidnou“. Průvodce byl, takže nezbývalo nic jinýho než tam zajet a potvrdit či vyvrátit mýty o víc než dobrým lezení. Z Brna je to 250 km, jako na písek. Škudlivcům doporučuji, aby obětovali 200 kachli za známku, neboť z Vídně je to do údolí je to asi lOOkiláků, během nichž projedete po okreskách asi půl milionem vesnic. Jako správní češi to rozbalujeme na prvním parkále v údolí. To je nám však vcelku na nic a navíc zakázané, jak nám potvrdil jeden ochránce, když nás ráno vykázal. Lépe je jet až doXaiserbrunu, kde na východoevropany čeká neplacený kemp, taková česko slovensko maďarská kolonie uprostřed Alp. Je tu celkem dobré zázemí tak se tu dobře chovejte. Vypadá to, že to místní zřídili pro nás. Mimo jiné je docela vhodné mít s sebou stan, protože občas tu docela dost zaprší.

No a teď snad už vlastní lezeni. Vzhledem k řazení této horské skupiny do severních Alp tady asi těžko polezete na něčem jiném než na vápně. Cesty jsou od jedné do deseti délek a standart obtížnosti tak za šest. Většinou se leze po dobře zajištěném, neoklouzaném a drsném vápenci. Lišty, dírky a sem tam nějaká spárka.

Hned první den jsme vyrazili do nejhezčí stěny v údolí,, Hic rhodus – Hic salta“ a radím s Danem se ponořili do vyzívavého kouta slibujícího klasický průstup stěnou. Borci po přelezení hlavních obtíží vlezli do trojkového kouta kde usoudili, že helma je sice dobrá věc, ale šutry jsou šutry a tak se jim dvě padesátky na slanění docela hodily. Se Stoupou máme na skálu větší štěstí a tak můžeme říct, že tři hvězdičky jsou u cesty oprávněně. Další den už trochu tvrdíme muziku. Cesta „Trash and terror“ nám hned dává připomenout větší sva¬lové napětí. Nicméně nemůžeme si stěžovat a docela dobře jsme si zalezli. Na závěr zájezdu jsme si nechali cestu sice jen trojdélkovou, ale o to těžší a hlavně vypečenější. Délka za osm byla docela dost těžká i AF. Nako¬nec nezbylo než dopít poslední piva a vyrazit za „oponu“.

Samozřejmně neuběhl ani měsíc a šmejdíme tu znova. První v pořadí je cesta jejíž název je shodný s legendou „ Moderní časy“, jenže na Marmoladě. Drobnou vadou se však stalo to, že jsme cestu nenašli. Hnun… Flinty ale do žita necestovali a tak jsme si vylezli alespoň místní kultovku, „Neue generation“, která nabízí krásnou skálu a sem tam i vzdušný odlež od nejtku k nejtku. Našli jsme tam i seklou dvojprdu v asi lezi-telné plotně, ale tento kaz smývá celková kvalita cesty. Šest délek z osmi bylo za osm, takže celkem kotel. My ho však máme na háku a tak slaňujeme za už hodně pokročilého šera. Super cesta.

Plní povznášejících dojmů prcháme do 1500 m.n.m., kde se nachází Leichmauer – pás skal široký asi kilometr, na výšku tak 300 m. Pod stěnou les, chata, louka takže spaní v pohodě. Výstup z údolí nás nažhavil a tak bereme útokem cestu „Wunderbares leben“. Na předposlední délce však bere cesta útokem nás, spolu se Stoupou dolézá na štand kosa jak z nosa, se kterou nemáme moc chuti se popásat a tak mastíme dolů.

Večer se přesto bijem v hruď a mohutně plánujeme na druhý den. Cesta „Murmelschreke“ je teoreticky lehčí, ale o to mizerněji zajištěný. Ráno je však moudřejší večera a tak nakonec navrhuju ústup do doliny. Stou¬pu pak uklidňuji tvrzením že pytel o pěti délkách je taky výkon.

To by tak asi bylo vše co jsme pochytili a pokud chcete odchytit víc, tak si tam zajeďte sami.

Vilda