Léto v Bulharsku

8.8.1999 jsme vyrazili ve čtyřčlenné sestavě na přechod bulharských pohoří Pirin, Rila, Věřila a Vi-toša. Tato akce byla již předem důkladně naplánována Vaškem Ždímalem, který nutno říci nenechal takřka nic náhodě. Po třídennich útrapách v maďarských, rumunských a bulharských dopravních prostředcích jsme se dostali do městečka Goce Dolčev, kde začíná pohoří Pirin a tutíž i naše třítýdenní putování po bulharských kopcích. Po celou dobu přechodu jsme se snažili držet hlavního hřebene. Na Pirinu je tento hřeben jasný a tak můžu říct, že se nám povedlo splnit původní záměr a za pět dnů jsme přešli celý hlavní hřeben tohoto pohoří. Protože všechny již zmiňované pohoří na sebe navazují, pokračujeme hned dál. I přes to, že pohoří Rila nemá jediný hlavní hřeben jako Pirin, myslím že zvolená sedmidenní trasa přechodu splnila svůj účel. Vzhledem k tomu že jsme byli na cestě již takřka čtrnáct dní a některé batohy pořád vážili kolem třiceti kilogrmů (ten můj určitě ), projevovala se na nás jakási únava. Václava bolelo koleno a Monika s Danem toho viditelně začínali mít plné zuby.

Z tohoto důvodu jsme se na konci Rily rozdělili. Já s Vaškem jsme pokračovali dál v přechodu Věřily a Vitoši, zatím co Monika s Danem jeli stopem do Sofie kde jsme měli za pět dnů sraz. Zmíněné dvě pohoří jsme přešli s menšími orientačními problémy. Mapy, které jsme měli, byly spíše schematické a značení na tomto kousku země nebylo skoro žádné, o prošlapané cestě nemluvě. I tak jsem se skoro vždy trefili na správný kopec. Co jsme ztratili blouděním, to jsme nahnali rychlostí pochodu a tak jsme byli napředeni určeném místě srazu včas. Na poslední tři dny našeho pobytu v Bulharsku jsme se přemístili do známé a dříve hojně využívané le-zecké oblasti Vračacká planina.

Největší zážitek z celého výletuje ale spojen se zpáteční cestou. V rumunském městečku Calafat, kam jsme připluli z Bulharska trajektem přes Dunaj, nás přepadla skupina rumunských trhanů, kteří o sobě trvdili, že patří k rumunské mafii. Pod výhružkami rozbitých obličejů i jiných částí těla nás obrali o patnáct dolarů. V této vypjaté situaci se Václav projevil jako rozený diplomat. Napřed se s nimi snažil domluvit španělsky, ale když zjistil, že tento jazyk neovládají, zapojil do rozhovoru posunky a snížil vymáhanou částku z třiceti na patnáct dolarů. Po této příhodě jsme byli nuceni vzít si taxi, protože první vlak nám jel až druhý den ráno a trávit noc na tamním nádraží se nám opravdu nechtělo. Zbytek cesty k domovu už probíhal hladce. V Budapešti jsme se rozdělili. Vašek tam ještě jeden den zůstal, Monika s Danem jeli vlakem do Brna a já jsem se vydal domů stopem. Každý dojel jindy, ale všichni v pořádku.

Bohoušek