Na obou vrcholech Elbrusu

Kdo se za posledních devět let setkal s názvem Kavkaz, spojoval si tyto krásné hory s válkou v Čečensku. V poslední době pak můžeme vidět v televizním zpravodajství „potírání teroristů“, ale myslím si, zeje to normální válka, která se zase po nějaké době vrátila. Nechci nikomu brát jeho víru, ani přesvědčovat, že jeho náboženské vyznání se mi nelíbí, ale tento konflikt má bohužel s náboženstvím něco společného. Kavkaz je totiž nejen zeměpisnou hranicí Evropy a Asie (podle některých názorů), ale i hranicí křesťanů a muslimů. A jak je vidět, ani v tomto případě se nemohou domluvit. Takže musím konstatovat jeden citát: “ Náboženství lidi rozděluje! „

S tímto vědomím jsme však pod hlavičkou horolezeckého oddílu Lokomotiva Brno na Kavkaz jet nechtěli. Smyslem naší činnosti jsou horolezecké výstupy v horách a ne rozebírání náboženských problémů.

S oddílem jsem se vracel na Kavkaz po 8 letech a naším cílem byla centrální část, která se nachází v Kabardinsko – Balkarské republice a s Čečenskem sousedí. Jsou zde nejznámější vrcholy a samozřejmě i ten nejvyšší – Elbrus. Údajně bývalá sopka nám vzhledově připomíná dámské popředí. Vrcholy jsou od sebe vzdáleny asi 1,5 km a svojí velkou nadmořskou výškou přečnívají okolní štíty skoro o kilometr. Měří 5 642 m a 5 622 m. Po roce 1990 se letenky několikanásobně zdražili a tak jsme vyrazili autobusem. Necelých 3 000 kilometrů jsme Karosou zvládli nonstop za 3 dny bez jakýchkoliv technických problémů, pouze ruští celníci chtěli stále nějaké úplatky a všimne. Čím blíže ke Kavkazu, tím přibývá milicionářů na silnici. Jejich neustálé zastavování nás znervózňuje až dvěma vynadám – a je klid! Konečně jsme zjistili tu správnou metodu … Pro pobyt v horách musíme mít propustku do pohraniční oblasti, ale jak jsme zjistili, nic pro nás není problém ( český člověk se vyzná! ). Za svoji základnu jsme si zvolili jeden alplágr, z kterého vyrážíme do okolních kopců. Největší část jsme však prožili na “ Zelenoj gastinici “ , což je velký kamenito – travnatý palouk ve výšce 2 400 m s pitnou vodou a fantastickými výhledy na okolní čtyřtisícovky. Naším prvním cílem je zde tzv. kavkazský Matterhorn – Džan Tugan s výškou 3 991 m. Třičtvrtiny výstupu jsou ledové a vystupujeme je s Toníkem Olej-níčků sólo v noci, abychom co nejlépe využili lepších podmínek Nepotřebujeme ani čelovky, protože měsíc a hvězdy nám zářivě svítí na cestu. Kondičně jsme připraveni celkem dobře, takže za rozednení jsme před závěrečným skalnatým hřebenem. Myslíme si, že těch pár délek v pohodě rychle zvládneme, ale není to tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Připomíná mi to opravdu Matterhorn ve Švýcarsku. Hřeben je “ posypán “ volnými kameny, směr výstupu není jednoznačný, ale něco už máme za sebou a nakonec vše zvládáme. Odpoledne jsme na vrcholu a vychutnáváme poslední paprsky letního slunce. Sestup se nám moc nelíbí a tak raději pár délek slaňujeme. Večer pak zbyl na odpočinek a malou oslavu. V následujícím dnu naše oči vzhlíží k ledové túře na Úlu Karu – 4 300 m. Severní stěna je od úpatí až k vrcholu obměna masami sněhu a ledu. Výstup máme nastudovaný z popisu od místní Horské služby. Dost si troufáme, neboť součástí vystupuje i nepříjemný, časově náročný sestup do jiné doliny. Každodenní odpolední bouřky nám však výstup zhatili a tak se vracíme do našeho alplágru. Cestou míjíme kdysi výstavní zotavovnu s bazénem Moskevského vysokého školství, která má dokonce i tělocvičnu. Je ve výšce 2 100 m. V současné době je pro svůj špatný stav uzavřena. Před budovou jsou tři budky z nákladních automobilů, kde místní prodávají občerstvení. Můžeme si zde koupit dokonce pivo v lahvi, vodku a samozřejmě i něco k jídlu. Šašlik a chyčiny jsou místní specialitou a tak neváháme a děláme zde velkou útratu ( l US dolar = 24 rublů ). šašlikje za 24 rublů, chyčiny jsou za 8 a pivo za 10.

Dalším objektem našeho zájmu je Elbrus. Většina účastníků nechce nechat nejvyšší vrchol Kavkazu až na závěr pobytu, aby vlivem horšího počasí o něj nepřišla. Během výstupu jsme chtěli původně využít horskou chatu “ Prijut 11″ , která dokonce přežila i německou okupaci za 2. světové války, ale po loňském požáru to již není možné – shořela totiž do základů. Musím konstatovat, že je to pro mě obrovské zklamání. Způsob, jakým se na horách podniká, je zoufalý. Několik opuštěných „skeletů“ hotelů napovídá, jak ruská vláda podporuje turistický ruch. Dokonce odmítli finskou nabídku o bezplatném vybudování hotelu a jeho pětiletém provozování. Pak by přešel do vlastnictví státu. Byl odmítnut se slovy: “ Postavíme si jej sami „! Samozřejmě, že se nic nepostavilo. Konstatovali jsme i s Rusama z Horské služby, že milióny dolarů zde leží na zemi a nikdo je nechce zvednout. Jezdí sem celý svět a podmínky jsou jako ve středověku. Některým horolezcům to však vyhovuje, neboť bydlení ve stanuje skoro zadarmo.

Den, kdy vyrážíme k vrcholu je bez mráčků, nebe je jako vymetené. Fouká pouze silný vítr a ani dvoje rukavice nezabrání prochladnutí prstů u rukou. Z vrcholu je fantastický rozhled po celé centrální části. Je vidět Donguz Orun, Nakra Tau, Ušba, Úlu Kára a bezpočet dalších nádherných štítů. Abych využil krásného počasí a zbytek dne, vyrážím nazpátek do sedla a ještě mířím na východní vrchol. To se mi ještě nikdy v minulosti nepodařilo. Jdu sám, nikomu dalšímu se již nechtělo. Proplétám se zpočátku mezi kameny, pak jdu po sněhových svazích. Cítím se v pohodě a za několik hodin je tu vrchol. Zase úchvatné pohledy po okolních štítech. Mám ještě chuť na severní stěnu Donguz Omnu, takže se zde chvíli ještě zdržím a hledám výstupovou trasu. Pak ale rychle dolů, chci ještě dnes sejít do údolí.

V dalším dnu jsme navštívili dolinu pod sedlem Donguz Omnu, kde je ruská strážní jednotka a kontroluje zde přilehlou oblast. Myslím si, že jejich přítomnost přidává na klidu a bezpečí turistům a zároveň odrazuje ozbrojence ze Svanetie ( pohraniční oblast severní Gruzie) od otupování. Co říci závěrem? Jsem rád, že jsme na Kavkaz vyrazili. Jsou to hory zase o stupínek výš jak Alpy. Centrální část je velmi dobře přístupná a každý horolezec či vysokohorský turista si zde něco pro sebe najde. Ani jídlo není nutno brát na celý pobyt. Základní potraviny jsou zde dobře dostupné i vysoko v dolinách. Během pobytu jsme měli i celkem štěstí, žádný úraz, žádné problémy, prostě pohoda. A to je důvod, proč se sem chceme zase někdy vrátit.

Bohuslav Vlček