Něco málo o nováčkovském kurzu 1999

Ať už to bylo, jak chtělo, sešli jsme se na začátku roku 1999, abychom svá těla a duchovno výše posunuli, myšleno tím nejlépe prostřednictvím ploten skalních a jiných útvarů přírodních, a abychom něco rizika řádně si užili.

Bylo, a nutno podotknout stále ještě je, nás devět: Sylva, Marek, Pavel Beriš, Tomáš, Ondra, Doktor, Martin a já, tedy původně o něco víc, ale všem to holt nevyšlo, plus samo sebou všudypřítomné^ i a vedení, pevnou rukou a odhodláním vytepat z našich lenošných těl něco tvárného, schopného přizpůsobit se čemukoliv, kdykoliv a kdekoliv, Milošem Štulpou, mužem pokoušejícím se vložit do nás bezmeznou důvěru v jeho i naše schopnosti.

V tomto hvězdném složení (plus – minus) jsme projezdili trochu Moravy a něco Čech, přičemž většina z nás byla poprvé připuštěna k onomu vysněnému „na prvního“ na „Suškách“, v mém skromném případě i se suchem v hrdle a krůpějemi potu kde možno. Však jsme je na dalších akcích notně zkrápěli moky lahodnými různými dobrými, až se nám z toho hlavy mnohdy kolem dokola otáčely, vzpomeňme například, jak se to točilo v Ubušínku s Lenonovou starou (Markovou Yoko Ono) či se zamlklým údržbářem (Doktorem) nebo tou dobou již duchem nepřítomným zcepeněncem Martinem, přičemž ještě tato noc byla zakončena některými odolnými jedinci noční „lezbou“ v průtrži mračen snad po Šerifovi, snad i někde úplně jinde.

Ostatně na Vysočině na Gruntě jsme byli roku tohoto mnohokrát a jednou též, abychom se zkouškám podrobili a radám a výtkám „starých vlků“ naslouchali. No, myslím, že až na ten místopis Tater, který jsme jaksi podcenili, jsme ze svých úkolů úspěšně zhostili (mimo Beriše, který cosi měl a tak nás ani výjimečně na tuto akci neodvezl svým báječným všeodvozidlem, ale on to dožene) a přizváni jsme mohli být na první HOROlezeckou akci, do letních Vysokých Tater na Váhu pod Rysmi. Nutno ještě pochválit oba naše Tomáše, že nás, nováčky, úspěšně reprezentovali na výpravě na Elbrus, kde se jeden málem vy … z podoby a druhého nouze naučila opět maso jísti.

Do Tater jsme vyrazili řádně vyzbrojeni a naladěni v plném počtu nočním vlakem. Jistou obavu v nás vyvolalo to, že Beriš s sebou vzal asi patnáct litrů vína a sice v tom, kdo že to vše potáhne na chatu. Ovšem poté co jsme o několik hodin později v Tatranské Lomnici zjistili, že zbývá již jen osm litrů ( a to prosím pouze v jediném kupé) prvotní obava zmizela, ale polehoučku se začala vkrádat jiná, mocnější, a sice, kdo že na onu chatu vynese nás, neboť hlavy i žaludky poněkud odmítaly spolupráci.

Nicméně chladným jitrem jsme odevzdaně stoupali do šíleného kopce, přičemž si někteří šílenci ke svým třiceti-kilovým batohům přibrali i něco z vynášky na chatu, čehož později litovali tím více, čím blíže byli k cíli a my ostatní saláti jsme blahořečili tem, kteří nás od toho odradili řka. že teď ne, ale příště a nalehko určitě něco vyneseme. V potu vína odtékajícím z mého těla jako horská bystřina si vybavuji už jen paty toho přede mnou, funění toho za mnou a vítězoslavný pokřik při spatření už tolik očekávané chaty.

A potom už bylo jen dobře, i když cedulka nad pultem s nápisem „Smrť vegetariánem“, jež jaksi v mém případě poněkud nabrala na aktuálnosti, mne zprvu zarazila, ale naštěstí báječná, zejména „dievčacia“ péče v kuchyni nezanechala na mém zdraví nejmenší ujmy.

Dlouho jsme nelenili a ještě téhož dne jsme všichni vyrazili na první lezení na Český štít. Úchvatný musel být pohled zespodu, kterak šest dvojic postupuje v jediném okamžiku jedinou cestou. Svíjející se lana a svíjející se postavy, marně se pokoušející vymanit z jejich sevření, jištěni za „lokry“ či prostě za tělo kamaráda, který právě prolézá okolo a další a další ukázkové výkony nám nezabránili, abychom stanuli zanedlouho na vytouženém vrcholu a abychom po sestupu, kdy řetězolezectví „bylo považováno za vzpouru, zasedli k první večeři. Další dny si nás pak instruktoři přehazovali jak horké brambory a střídavě nás vyváděli na mnohý krásný vrchol v okolí. A že to byly pěkné cesta, Ošarpance, Žabí kůň, Volovka, Rysy, Kopky a některé neidentifikovatelné cesty, neboť jediné, co v mracích v hrůze z budoucího bylo vidět, byl pouze „blembák“ kamaráda a to ještě jen tehdy, narazili jste-li, kráčeje po nejisté omešené plotně, na něj nosem, jistíce se přitom za lokr zaražený do hlíny. No prostě krásně bylo. A ten trek, úžasně strávený den na úžasně zničených nohou v den, kdy bylo lze pozorovat i částečné zatmění Slunce. Z mého pohledu kdesi u Slezského domu to sice vypadalo na zatmění úplné, ale bylo to způsobeno spis neprostupností mraků, nebo snad, že se mi tmělo před očima, byvše majitelem dvojice vlků a tuše před sebou ještě polovinu cesty, ale ne, i na nás Slunce asi dvakrát vykouklo zpoza mraků, mrkajíce nám na cestu částečně zastoupeno měsícem. Zapomenout nesmím ani na krásnou očistnou koupel v jednom z Žabích ples, kdy pro jeho teplotu nebylo, po celkovém obnažení, téměř možno rozeznat muže od ženy (nutno podotknout, že obnažení byli pouze chlapi, ženský jenom šmírovaly) a také na úžasný pocit na místním sociálním zařízení, kdy v přecházející bouři člověk nevěděl jestli stále uvnitř této chatrné boudy sedí nebo s ni jede ze srázu dolině v ústrety.

Po večerech, když jsme pak zapíjeli úspěchy dní a kytarami doprovázeni zpívali písně mnohé, snad nemohlo být lépe, ale všechno musí skončit a tak jsme se museli rozloučil a vrátit do reality brněnského čmoudu a hluku, ovšem s tím, že se už těšíme na brzký návrat do těchto nám nejbližších hor, zimní sněhy a ledy nás už jistě netrpělivě očekávají. Kolik bych toho ještě mohl napsat a kolik všichni ostatní, když si vzpomeneme, co se dá za pouhý půlrok prožít a kolík toho, co nás všechny ještě čeká. Asi hodně, a tak jen doufám že nám to všem vydrží a zase na nějakou dobrou akci se za snad všechny letošní nováčky těší

Petr „Pikáč“