Pád v Tatrách

vzpomínka z osmdesátých let

Vlak supěl nocí a uvnitř mě všecko hřálo. Bude konec školního roku, poslední koncert měl úspěch, malá dcerka má hlídání a teď jedu do Tater ! Na Slezanu už týden lezou kamarádi a čekají na mne ! Hned ráno po příjezdu jsme nastoupili na jakési čtverkové žebro na Gerlach. Zpočátku pěkné lezení, později spíš rozbitý choďák, strašně dlouhý a po probdělé noci ve vlaku namáhavý. Když jsem večer ukládala rozvrzanou tělesnou schránku na tvrdé lože, proběhla mi hlavou kacířská myšlenka: co kdyby zítra pršelo ?

Ale sobotní ráno se bezoblačně modralo a Zdeněk nadšeně volal: „Jdeme na Gálfyho !“ „Za kolik to je?“ ptám se chmurně. „Za šest, už dvakrát nás odtamtud spláchl liják.“ „Nemůžeme jít něco lehčího, předpovídali bouřky“ nevzdávám se. „Nic jiného tady není“ rozhodl železný muž, „lehké cesty jsme už všecky přelezli“ dodal smířlivě Tonda.

Ke stěně to nebylo daleko, ale ve vzduchu tkvěla jakási malátnost a ani Zdeněk nebyl po týdnu lezení nijak svěží. Spodní těžší délky se neobešly bez hledání. Kus lehčího terénu jsme téměř přeběhli a už je před námi jedno z klíčových míst. Po jedné délce šestkového zářezu převis, od kterého chlapi dvakrát slanili. Tím zarytěji on bojovali dnes, byli jsme čtyři, ale nakonec jej na prvním konci přelezl nováček Zbyněk a dobral nás nahoru. Ale kam teď? Přímo nad námi to vypadalo neolezeně a převisle, podle Kroutila se bloudí a tak vůdci výpravy volili možnost mírně vlevo. Zdeněk mě dobral na malý štand, tvořený smyčkou, hozenou kolem zdola vyčnívajícího kamenného výběžku a hned se vrhl do kolmé hladké stěny. Ani jsem mu nestačila navrhnout ústup do vedlejší čtverky, protože hrozba předpovídané bouřky začala být hmatatelná. „Jaké to tam je ? Víš kudy ?“ zařvala jsem aspoň do stěny. „Je tu nějaký shnilý nýt, asi po Gálfym“ odpověděl a štrachal se dál. Neviděla jsem ho, ale z lana bylo cítit jakousi nejistotu. Téměř neznatelně začalo mžít. „Prší, nejde odtud nějak vytraverzovat nebo slanit?“ zkusila jsem ještě jednou kontaktovat. Shora jsem spíš intuitivně vycítila něco jako „Ne ….dnes to nevzdám…atd“. Mezitím ke mně dolezl Tonda a mžení zesílilo. Lezení v dešti do neznámého převislého terénu se mé ustrašené ženské mysli zdálo přece jen poněkud riskantní. Co kdyby se za Zdeňka převázal silný chlap a my s nováčkem bychom vytraverzovali do lehčího ? Od našeho Standu by to možná šlo…..Nedomýšlela jsem. „Drrrrrž !“

Škubnutí lana, pravá ruka za osmičkou prudce narazila na kámen, ztratila cit, rozevřela se, visím na laně levou rukou, ale mnohem těžší prvolezec mě nezadržitelně táhne vzhůru, lano už se vyvléklo ze Standu, visím nad stěnou….“Drrrž!“..další fáze pádu, asi se nezastavil definitivně. „Tondo, stáhni mě dolů, nemůžu nic dělat“ křičím. Tonda na mé lano ještě dosáhl, zabral, konečně zase stojím, ale poslední článek prostředníčku je divně odkloněný, dotknu se ho, nic necítím, proboha jak budu hrát? Rychle ho rovnám do správné polohy, nemám nic na upevnění, svírám ho sousedními prsty, cit se vrací prudkými zášlehy bolesti.

Tonda spustil Zdeňka k nám,protože zůstal viset, předtím jsme vlastně oba viseli v tom letitém dřevěném nýtu, uzemnil Zdeňkův pokus znovu se sápat do stěny. Vše překrylo prudké krupobití a první blesky. Oáza konstruktivního myšlení – Tonda, začal chystat slaňování. Blesky šlehaly v minutových intervalech. „Nezabije nás to?“ „Nemělo by, jsme nízko.“ O ta slova jsem se opřela a ještě připomněla Prozřetelnosti, že mám malou Ajku.

Za chvíli námi protékal mrazivý vodopád, ztratili jsme soukromí sucha i na nejintimnějších místech. „Představ si teplé a příjemné prostředí a vnitřně se tam přenes“ mihla se mi hlavou jakási vzpomínka na jógu. Duchem tedy opouštím promočenou a bolavou realitu a z tepla představ shlížím na své plahočeni. Husí kůže kupodivu zmizela a necítím zimu. Ostatním cvakají zuby „jak můžeš tak nehybně stát ?“.

Bouřka utichla, kolegové konečně spouštějí raněného železného muže na dvou svázaných lanech přes nelehký nástup s poznámkou: „Sedni si na suťovisko a počkej, až slaníme“. Všem je však jasné, že pokud tento člověk bude mít aspoň jednu končetinu zdravou, začne se zavile posunovat směrem ke Slezanu. Když spustili mne, zahlédla jsem ho už na turistické stezce tvrdohlavě poskakovat na jedné noze mezi dvěma cizémi horolezci. Na Slezanu byl dřív než já a než jsem stačila vyměnit mokré tričko za suché a naházet levačkou věci do ruksaku, zatroubilo auto horské služby. „Tak kde sú tie obete ?“ zvolali vyzbrojení horští vlci. „To jsme my“ povídám. „No, taká záchranka sa nám páčí“ zajásali, vypili ruma a naskákali zpátky do vozidla.

V popradské nemocnici Zdeňka někam odvezli a mě vstrčili k mohutné zdravotní sestře. „Pád v Tatrách“ četla v lejstrech, „co máte ?“. „Zlomený prst.“ „….???? len palček ?“ ohromeně zvolala samaritánka, „my tu míváme rozbité hlavy a zlomené páteře !“ Zastyděla jsem se, že nemám rozbitou hlavu a zlomenou páteř a nesměle jsem dodala, vědoma si své viny:“ Ale…já se živím hrou na klavír.“

Lékař jemnější konstituce prst zrentgenoval, pochválil narovnání kostiček překvapen faktem, že jsem to zvládla sama a přikázal zasádrovat. Mamutí sestra kydla kus sádry na celou mou ruku…“ale já potřebuju tu ruku používat, aspoň palec a ukazováček, mám malé dítě“ namítám. „Pán doktor !“ zavolala, znechucema mým dalším ale (ti s rozbitou hlavou a přeraženou páteří námitky nemají). Lékař kupodivu se mnou souhlasil, hned však zase odešel a nechal mne té ženě napospas. Chytila napolo přilepenou sádru a prudce jí škubla směrem k malíčku. Téměř jsem vykřikla „To… se asi posunulo?“ „Ale…“ v zárodku zdusila jakoukoli aktivitu a dokončila sádrování.

Zdeněk nechtěl v nemocnici zůstat a tak nás ve 22,00 vyklopila sanitka na nehostinném popradském nádraží. Když jsme mezi dveřmi zavírající se restaurace zamávali bělostnými sádrami, usmažil nám protekčně kuchař řízky. Červeným vínem jsme si připili „na přežití“, krev se rozproudila a ve zlomeninách začalo škubat dvojnásobně.

Vlak opět supěl nocí a my jsme supěním překonávali návaly bolesti.Pokaždé, když jsem upadla do spánku, začali padat prvolezci, řítily se kameny a strhávaly mne do hlubin. Trvalo pak mnoho dnů, než jsem se přestala probouzet s výkřikem hrůzy. Nevadí, myslela jsem si ve vlaku, to nejhorší už mám za sebou.

Jenže od chvíle, kdy jsem Zdeňka předala do péče jeho rodiny, doléhalo ke mně ze všech stran:“ Jak můžete tak riskovat, když máte malé dítě……když jste klavíristka…bláznivé horolezectví….sebevrazi….atd.“ Jediná Ajka mne přivítala jako mámu: „Mám hlad a chci jít na výlet“. Tak jsem polomrtvá únavou a s rozbolavělou rukou ještě v den návratu obešla Ořešín a Útěchov a hrála na honěnou a večer po desátém pokusu zapálila plyn levou rukou a uvařila večeři. V noci mě děsily přízraky, ve dne kritická slova, nakonec i Zdeněk mi vyčetl, že neberu telefony. Netušil, že si nemohu dovolit luxus neschopenky a jsem ve škole. Korunu všemu nasadil známý chirurg:“Je to srostlé nakřivo, je pozdě to znovu lámat.“ Ještě, že jeho asistent dodal:“ Když někdo něčím hýbat chce, tak tím hýbe“.

Čas hojivě plyne jako tichá řeka a člověk znovu toužebně vzhlíží k horám. Cítí vůni skal, obdivuje jejich tvar. Konečky prstů hladí jemné prohlubeninky a žasne nad kvetoucím mechem ve škvírách šedivých ploten. Nastavuje tvář větru i chladivému mžení a stoupá vzhůru. Nejde mu však o cíl. Vychutnává každý přesun, každé zastavení. Smyslem je mu sama cesta, jako pokorný hold Přírodě.

Alena Borková