Pomůckou, která nám tuto volbu usnadňuje bývá průvodce, leč údaj objasňující klasifikaci cesty bývá často zakódován v neznámých písmenkách a číslíčkách. Tento článek by měl alespoň trochu pomoci při základní orientaci v těchto informacích.

Takřka všechny informace jsou vyjmuty z vynikajících knih: V. Procházka – Horolezectví 1988. I. Dieška a kol. – Encyklopédia horolezectva a I. Dieška, V. Šiřl – Horolezectví zblízka. Některé údaje a informace jsem se pak pokusil obnovit a doplnit z vlastních zkušeností a poznatků z poslední doby. Leč doba je hektická a na vše není ujednocený názor ani dnes, proto raději počítejte, že se v jiných pramenech můžete setkat i s jiným výkladem některých údajů.

Druhy klasifikací podle použití v různých státech

Na začátku rozvoje horolezectví nebyla potřeba klasifikace výstupů tak zřejmá. Dělily se na lehké a těžké, příp. na lehké, těžké a velmi těžké a nijak blíže se neoznačovaly. Ale už koncem minulého století přišel čas pro první klasifikační stupnice, které se později podle toho, jak reagují na změny v kvalitě vrcholových výkonů dělí na stupnice uzavřené a otevřené. Hodnocení obtížnosti horolezeckých výstupů má dvě hranice. Začíná tam, kde se chůze (postup) mění v lezení a končí na hranici lidských možností příslušného historického období. Každé hodnocení je kromě toho nevyhnutelně determinováno místními terénními podmínkami.

U nás bezesporu nejoblíbenější stupnici je ta třístupňová od Jirky Beneše Mauglího: Jde to, jde to blbě a nejde to. Inu v jednoduchosti je půvab.

Uzavřené stupnice

První stupnice definovaly horolezecký terén jako prostor, ve kterém se průměrný horolezec neobejde bez použití rukou. Byly výlučně uzavřené. Jelikož označení obtížnosti výstupů na nejvyšším stupni zůstávalo stejné, existující výstupy se musely překlasifikovávat podle růstu schopností horolezců.

Některé z uzavřených klasifikačních stupnic:

1894 – Beneschova, měla 7 stupňů (I – VII). Užívala se v dolnorakouských předhůřích. Roku 1901 k ní byl přidán ještě stupeň 0.
1914 – Mnichovská, měla 5 stupňů a užívala se nejčastěji ve východních Alpách.
1926 – Weizenbachova, stupně byly označovány slovy i čísly (I – VI): I – lehké, II – středně těžké, III – těžké, IV – velmi těžké , V – neobyčejně těžké, VI – krajně těžké

Každý stupeň pak později získal mezistupeň směrem vzhůru i dolů. což dávalo celkem 12 možností rozlišení. Tato klasická Weizenbachova klasifikace se stala na dlouhou dobu základem ještě uzavřené stupnice Tatranské (WHP, Puškáš), odpovídající klasifikaci UIAA.

Otevřené stupnice

Podstatně jednodušší a pochopitelnější jsou otevřené stupnice, u nichž rostoucí schopnosti horolezců mají automaticky za následek rozšiřování klasifikace o další stupínky. I tento způsob klasifikace má však svoje úskalí. Vzroste-li úroveň lezení na nejvyšším stupni obtížnosti, totéž se stane i při lezení na nižších stupních, takže s růstem počtu stupňů na horním konci stupnice by mělo dojít k jejich slučování na konci dolním. Úprava takové klasifikace však nepřichází v úvahu, protože by se tím z otevřené stupnice alespoň dočasně stala stupnice uzavřená.

I když počet stupňů obtížnosti výstupů a jejich označení hraje při praktickém použití klasifikací důležitou roli, dokonalost informace závisí především na kompletnosti údajů. Číslo a slovní spojení mají bez dalších doplňujících údajů jen malou informativní hodnotu. Za více než 100 let se vyvinul mezinárodní systém, který bere v úvahu všechny faktory. Tento systém s celosvětovou platností je od roku 1974 známý jako stupnice mezinárodní horolezecké federace UIAA.

Klasifikační stupnice UÍAA

Tato stupnice přesně rozlišuje mezi lezením volným (Vyjádřeným klasifikačními stupni I – XI) a lezením technickým – pomocí umělých pomůcek (A0 – A5) kde vyžaduje zvlášť vyznačit použití expanzivních (vrtaných) skob (písmenko e). Protože se výstup popisuje (nebo kreslí) podrobně po částech, upouští se od celkového klasifikování cesty jediným číslem, nebo jiným označením, jako je tomu například u klasifikace souhrnné západoalpské (viz. dále). Celková obtížnost vystupuje dokreslena zpřesňujícími údaji.

Kompletní údaje klasifikace UIAA

Základní údaje : Datum prvovýstupu, jména prvovýstupců, klasifikace nejtěžšího lezeckého místa, popis a nákres výstupu.

Doplňující údaje : Charakter terénu – výška stěny a celková délka výstupu, délka klíčových míst, strmost, expozice, skála, led, sníh. pevnost skály, přetékání vody, tvoření ledu, objektivní nebezpečí, možnost ústupu. Charakter lezení – převažující druh lezení (spárové, na tření, atd.), počet a sortiment umělých pomůcek, umístění a kvalita bivaků, průměrný čas výstupu, údaje o sestupu a orientaci. Tyto doplňující údaje jsou často mnohem důležitější, než maximální technická obtížnost, vypovídají o souhrnné obtížnosti cesty.

Klasifikační stupnice UIAA – volné lezení

I – Lehké: Nejjednodušší forma skalního lezeni, ne však chodecký terén. K zabezpečení rovnováhy je třeba rukou.

II – Mírně těžké: Začátek lezení, při kterém je vyžadována technika tří pevných bodů.

III – Středně těžké: Na exponovaných místech se doporučuje mezijištění. Trénovaní a zkušení lezci mohou překonávat úseky tohoto stupně ještě bez použití lana.

IV – Těžké: Na tomto stupni začíná opravdové lezení. Dostatečné lezecké zkušenosti jsou nezbytné. Delší lezecké úseky většinou vyžadují více mezijištění. Jištění lanem je už obvyklé i u zkušených a trénovaných horolezců.

V – Velmi těžké: zvyšuje se počet mezijištění. Lezení klade zvýšené nároky na fyzickou kondici, techniku a zkušenosti.

VI – Neobyčejně těžké: Lezení vyžaduje velmi dobré schopnosti a výbornou trénovanost. Velká expozice se často spojuje s malými možnostmi zajištění.

VII – Mimořádně těžké: Lze zvládnout jen zvýšenou trénovaností. I dobří lezci potřebují často speciální přípravu pro určitý druh skály, aby úseky tohoto stupně přelezli spolehlivě a bez pádu. Vybroušená technika jištění je nezbytná.

VIII – X – stupňování předchozích obtíží, velmi vysoké nároky na speciální přípravu, výstupy a úseky krajních stupňů lze často zvládnout až po předchozím nácviku a získání pohybových návyků. V současnosti je horní stupeň této kategorie vrcholem v lezení OS pro nejužší světovou špičku.

XI – současná hranice lezeckých možností ve volném lezení, předchozí nacvičování zpravidla nezbytné, k překonání jsou nezbytné ideální podmínky (vnější i psychické), taktéž naprosté soustředění na výkon.

Dodatečně byly od 2 stupně přidány mezistupně, které se značí +, nebo – a slouží k dalšímu, jemnějšímu rozlišení obtížnosti. Od slovního hodnocení vyšších stupňů se po otevření klasifikace v roce 1978 upustilo a dnes se slovní hodnocení nepoužívá ani u stupňů nižších.

Klasifikační stupnice UIAA – technické lezení

A0 – V cestách lezených převážně volně se musí použít několik málo skob jako chyt, nebo stup, ale třmeny či žebříky potřeba nejsou.

A1 – Skoby a jiné pomůcky se umísťují poměrně snadno, lezecké místo vyžaduje poměrně málo síly, vytrvalosti nebo odvahy.

A2 – A5 – těžkosti při skobování, nebo větší tělesné výkony (kompaktní skála, lámavá a drobně tříštivá skála, převis, střecha, plytká spára, atd.), vyžadující od lezce postupně – s rostoucím indexem – více psychických i fyzických schopností a zkušeností (špatně držící postupové jištění, dlouhé úseky, používání speciálních postupových pomůcek – např. nejmenších stoperů, skyhooků, cooperheadů, atd.) Postupem času došlo ke splynutí s americkou technickou klasifikací, kdy faktorem ovlivňujícím nárůst indexuje v posledních letech především délka možného pádu (A5 – až na plnou délku lana se smrtelným přistáním).

Další používané klasifikační stupnice

Západoalpská klasifikační stupnice

Tento typ klasifikace je používán především ve francouzských a italských Alpách. Je příkladem klasifikace souhrnné, tedy zahrnuje celkovou náročnost výstupu, technické obtíže i objektivní nebezpečí. Byla sestavena v elitní skupině západoalpských horolezců GHM za druhé světové války. Nyní má sedm stupňů, označovaných písmeny podle začátečních písmen francouzského vyjádření obtížnosti.

F	fasiie	lehké
PD	pew difficiles	mírně těžké
AD	assez difficiles	středně těžké
D	difficile	těžké
TD	třes difficile	velmi těžké
ED	extrém difficile	krajně těžké
ABO	extrém	výjimečně těžké

Od AD výše se užívají ještě mezistupně „inf“ a „sup“ pro dolní a horní hranici jednotlivých stupňů. V současnosti se upustilo od a „inf a sup“ u stupně ED. Stupeň ED byl rozlišen na čtyři podstupně (Griffin) EDI – 4. V dřívější literatuře je možné u nejvyššího stupně narazit na označení EX.

Hodnocení vychází především z celkové délky výstupu, objektivního nebezpečí a obtížnosti nejtěžších úseků (označované v textu popisu anebo v závorce za celkovým hodnocením, podle klasifikace UIAA nebo francouzské skalní). V úvahu se bere i blízkost či odlehlost, dlouhý nebo krátký přístup, jednoduchý nebo složitý nástup, relativní výška, dostatek nebo absence dobrých stanovišť, složitost sestupu. Podle zkušeností je srovnatelná s Ruskou stupnicí souhrnné obtížnosti.

Příklad označení: ED 2 (l místo VII, 2 délky VI+, Aa, 60°) – tedy krajně obtížný výstup s jedním místem klasifikace VII, se dvěma délkami VI+, technické lezení nejvýše A2, led nejvýše 60°. Nízké objektivní nebezpečí (těžiště hodnocení v technických obtížích).

Příkladem srovnání: TD – Rubáš/ Grandess Jorasses, EDI Cournau – Davaile, ABO- Grandess Rochense „Late to say I’m very sorry“.

Klasifikační stupnice USA

Celkové hodnocení pohybu v horském terénu platí pro turistické cesty i pro strmé stěny. Určuje se 3 údaji:

Souhrnnou náročností cesty (stupeň I – VI), trvání akce do jednoho dne je označováno I – III, celý jeden den IV, jeden až dva dny V, více než dva dny VI

Obtížností pohybu vlastní silou – tzv. třídou výstupu (stupeň l – 5), stupeň l – 4 znamená od turistiky až k lezení asi III. stupně UIAA, 5 stupeň je lezení ve strmém terénu s nezbytností jištění, číslo za tečkou udává obtížnost výstupu, přičemž od hodnoty 5.10 výše se používají ještě mezistupně a, b, c, d, pro jemnější odlišení obtíží

Obtížností lezení s umělými pomůckami ( A0 – A5) pokud jsou ovšem při výstupu použity. Se vzrůstajícím indexem narůstají i obtíže technického lezení a délka pádu stejně jako je tomu u klasifikace UIAA. Pro jemnější rozlišení se používají znaménka + a -. V současnosti se dá říct, že klasifikace technická splynula se stupnicí UIAA v klasifikaci jednotnou. Existuje taktéž stupeň A6, ten je však určen pro jedince Bohnické léčebny, neboť je to technické lezení nad štandem, který s kýchnutím jističe odcestuje do doliny.

Příklad: VI, 5.10a, A4 – horolezecký výstup, trvající déle než 2 dny, s volným lezením do stupně 5.10a, technické lezení až A.I.

Britská klasifikační stupnice

Souhrnná klasifikace, užívaná i v nevelehorských terénech. Výstup se označuje údaji ze dvou stupnic současně. Tzv. „souhrnná“ vyjadřuje celkovou náročnost, vyplývající z délky výstupu, četnosti obtížných míst, možnosti zajištění a kvality skály (označení písmeny M, D, VD, S, VS, HVS, XS. E – s rozčleněním od E1 do nynějších E10).

Tzv. „technická stupnice“ (nejde o těch. lezení s umělými pomůckami !) udává obtížnost volného lezení v nejtěžším místě (stupeň 1 – 7b, od 4. Stupně s podstupni a, b, c).

Příklad: HVS, 5a – cca šestkové lezení se špatným jištěním a skálou. HVS/5b – lezení za šest plus se slušnějším jistém. E4/6a zajistitelné lezení za 8. E5/6a – osmové, blbo zajistitelné lezení

Saská a Česká pískovcová klasifikační stupnice.

Stupnice původně uzavřená na stupních I – VII Už před druhou světovou válkou byly na písku lezeny cesty sedmého stupně UIAA a písek tak byl po dost dlouhou dobu hnacím motorem v celkové výkonnosti volného lezení. V průběhu druhé světové války však sedmý stupeň zahrnoval cesty s rozdílem až tří stupňů. Odvahu rozšířit klasifikaci na šel J. Smítka v roce 1942 kdy cestě Kouřová na Daliborku dal klasifikaci VIIb. Ustanovil tak českou devítimístnou klasifikační stupnici, I – VI, VIIa, VIIb a VIIc. Tato stupnice zvaná taktéž někdy Adržbašská byla postupně vytlačena a nahrazena otevřenou stupnicí Saskou.

Stupnice Saska byla zavedena skupinou B. Arnolda. V současnosti má celkem 11 hlavních stupňů, od stupně VII rozlišených ještě na podstupně a, b a c. Maximem je nyní stupeň 11c (10+ /11 – podle oblasti)

Francouzská klasifikační stupnice

V současnosti asi nejpopulárnější klasifikační stupnice na skalkách. Ze skalek jižní Francie si našla cestu takřka do všech skalních oblastí světa. Všechny prestižní skalkařské výstupy mají dnes převodovou hodnotu v této stupnici. Někteří autoři ji používají taktéž ke klasifikaci výstupu v horách, přesněji části volného lezení, především francouzské Alpy.

Tato stupnice má nyní 9 základních stupňů (1 – 9), od pátého stupně s rozlišením a, b a c. Od čtvrtého stupně se pak používají mezistupně + u všech stupínků. Maximem je v současnosti 9a (odpovídá 11 UIAA).

Ruská klasifikační stupnice

Má šest stupňů, rozdělených na podstupně A a B. Označují se arabskými číslicemi, k odlišení stupně obtížnosti úseků, označovaného římskými. Stupeň celkové obtížnosti (tzv. kategorie výstupu) se určuje podle obtížnosti jednotlivých úseků, jejich délky a polohy, podle nadm. výšky (v závislosti na ní se mění i stupně obtížnosti úseků), podle celkové délky výstupu bez nástupu a sestupu, podle průměrného sklonu a času, který potřebuje k výstupu družstvo odpovídající horolezecké kvalifikace. Např. 6 znamená výstup skalní a kombinovaný na vrchol o nadm. výšce 3000 – 7500 m, dlouhý min. 700 m, je tvořen v zásadě z úseků obtížnosti IV a V, lehčí se prakticky nevyskytují, musí zde být nejméně 20 m úseky klasifikace VI. Doba přelezení 40 – 50 hodin i déle, použito 100 – 150 skob.

Další skalní klasifikační stupnice jsou už poněkud méně rozšířeny, nebo mají jen zcela okrajový nebo velmi specifický význam. Proto tyto stupnice uvádím jen pro informaci ve zkrácené verzi.

Australská – v současnosti 32 stupňů, každá nová těžší cesta, otevření nového stupně.

*Jihoafrická – obdobná australské

Bouldrová – několik typů, velice rozsáhlá problematika, ke které se vrátíme v některém z příštích článků

Klasifikační stupnice ledového lezení

Původní Skotská klasifikační stupnice ledového lezení I – ledovo-sněhový výstup o sklonu nejméně 45° II – výstup o sklonu nejméně 45° s nejméně 5 metrovým úsekem 60° III – výstup s nejméně 45m úsekem o sklonu 60°, nejméně 10 m úsekem 70° a nejméně 2m 90° IV – výstup s nejméně 45m úsekem 70°. 15m úsekem 80° a nejméně 5m úsekem 90° V – výstup s nejméně 45m úsekem 80° a nejméně 20 – 30m úsekem 90° VI – výstup s nejméně 45 m úsekem 90″

Moderní klasifikační stupnice ledového lezení

Rozvinula se ze stupnice skotské, tato všeobecně používaná mezinárodní stupnice má 2 části. 1. část vyjadřuje objektivní náročnost a nebezpečnost a hodnotí se římskou číslicí. 2. část je technická obtížnost ledu a hodnotí se arabskou číslicí. Ve světě zatím nejvyššími stupni 9, 10. Např.: Mt. Blanc du Tacul – Vol de nuit IV/ 8-M. Písmeno M značí mixový charakter některých pasáží, nebo celé cesty. Tato klasifikace splývá s dnes v některých oblastech používanou stupnicí mixovou. Přesné definice mixové stupnice mi však doposud nejsou zcela jasné a proto se k této klasifikaci vrátím někdy příště s bohatším základem osobní zkušenosti. Římská číslice – objektivní náročnost

I – Krátké lezení s dobrým jištěním a jednoduchým sestupem. Horské a vysokohorské lezení bez objektivního nebezpečí.

II – Jedna nebo dvě délky s nízkým objektivním nebezpečím na krátkém úseku vyznačeném v popisu. Sestup sólo nebo jednoduchým slaňováním.

III – Dlouhá cesta s více než hodinovým nástupem, případně na lyžích. Dobré jištění, jedno exponované místo. Slaňování celou cestou. Objektivní nebezpečí na delším úseku vyznačeném v popisu.

IV – Dlouhá, nebo vzdálená cesta, nutné zkušenosti s vysokohorským lezením. Náročný nástup s použitím vlastního materiálu. Objektivní nebezpečí v celé cestě, dlouhý a těžký sestup.

V – Dlouhý vysokohorský výstup vyžadující kvalitní výbavu a vysokou úroveň lezců. Expozice a nebezpečí lavin. Objektivní nebezpečí v celé cestě, těžký sestup.

VI – Velmi dlouhá cesta v alpské stěně trvající déle než den. Nebezpečí pádu lavin, seraků a kamenů. Dopředu se nedají určit podmínky v celé cestě.

VII – Zvýšení předešlých problémů – např. lezení po odpadajících seracích..

Arabská číslice – lezecká obtížnost

1 – K výstupu stačí mačky.

2 – Dobrý led s jedním delším úsekem 60°.

3 – Převážně solidní led 70° – 80°. Skalní Standy se stálou možností dobrého jištění v ledu.

4 – Led 75° – 80° s vertikálním úsekem většinou dobré kvality. Stálá možnost jištění.

5 – Dlouhá pasáž v dobrém ledu 85° – 90°. Vyžaduje dobrou lezeckou techniku.

6 – Dlouhý kolmý led s převisy, různá kvalita ledu i jištění. Vysoká lezecká úroveň podmínkou.

7 – Dlouhý kolmý a převislý led špatné kvality (glazury, záclony) bez dostatečné soudržnosti. Jištění pochybné, nebo v ledu nemožné.

8, 9, 10 – Stupňování technických obtíží za zpravidla velmi špatných možností zajištění

Srovnávací tabulka nejpoužívanějších klasifikací v Evropě

	UIAA		Francie	Saska
V+	5a	VI
VI-	5b	VIIa
VI-	5c	VIIb
VI+	6a	VIIc
VII-	6a+	VIIIa
VII	6b	VIIIb
VII+	6c	VIIIc
VIII-	6c	IXa
VIII-/VIII	6c+		Syntax error: expected: table cell separator and get: table row end Napsal Pan správce ← Wales! Wales! Výlet do 50.tých let → Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit. Soukromá oddílová skupina Kde se scházíme ve čtvrtek kolem 20 hod v Kotelně (restaurace, ne boulder) ve středu na Hudy stěně cca od 17 hod LETNÍ REŽIM: ve čtvrtek před Kotelnou boulder na VUT a (nejen) ve středu spíš Kras Kontakt a kdo to vede zeptejse@lokalka.eu předseda: Pavel Vrtík – Bača místopředseda: Radek Lienerth – Zoban horoškola: Petr Neuwirth – Inža: petrneuwirth@gmail.com Nadcházející akce V tuto chvíli nejsou k dispozici žádné nadcházející kalendar-akci. RSS Přihlásit se RSS (příspěvky) RSS (komentáře) Čeština pro WordPress Všechny kategorie Všechny kategorie Archiv podle data Archiv podle data © 2024 lokalka.eu