Wales! Wales!

Aneb vítejte ve staré dobré Anglii!

Ty největší zážitky zpravidla přicházejí zcela neočekávaně, nejméně vhod a ze začátku zpravidla vypadají jako, že to zase bude na prd. Nejinak tomu bylo i v tomto případě, možnost zúčastnit se semináře v Plas Y Brenin byla prezentovaná jako sraz bafuňářů, na kterém bude lezení zcela vedlejší. Naštěstí se ale týden před začátkem vše vyjasňuje, do organizace se vložila Alena Čepelková, jedná se o seriozní lezeckou akci a je třeba, aby někdo trochu lezoucí odjel za ČHS. No řekněte odmítnete pozvaní dojedné z mála „skalkařských“ lezeckých oblastí světa, kde se podle dostupných informací stále můžete ptát: „Je adrenalin hnědý?“

A tak jsem se vydal s ranečkem do světa. Mohu vám garantovat, že i přes snahu cestu co nejvíce zpříjemnit, byla cesta autobusem jedním z něj intenzivnějších zážitků, protože ve finálním součtu až do Walesu proběhlo ve vozidlech několik přenádherných hodin, strohými slovy cca třicet. Zkrátka, malina.

Když nás po dvoudenním cestování vyplivl National express v Llandudnu, to se neláme jazyk, to je Welšština a ještě vyslovitelná, trochu jsme nevěděli co jsou naše záda, místo zadku mozol, ale vidina následujícího týdne: (slovy J. Cimrmana) „Stálo to za to!“. Ale takovej výlet na Kokořin!

Naštěstí se anglická důslednost projevuje v zápětí, kdy nás nabírá tranzit střediska BMC (British Mountain Council) a od pobřeží si to šupajdíme takřka rovnou pod nejvyšší horu Walesu, Snowdown.

Apropos, stále teď mluvím v množném čísle takže bych nás měl snad představit. Vedoucím a hlavou celého podniku je Alena Čepelková, do páru k ní jako něžné pohlaví a nejen pohlaví, ale jako trenér na seminář s námi jede Iva Turnčová z FTVS. Pidiexpedici nakonec uzavírá k těmto dvěma květinkám jedna skvrna na jejich dokonalé „image“, tj. jak jste zcela pochopili, moje maličkost.

Středisko Plas Y Brenin se rozkládá na břehu nádherného jezera, anglická zahrada se vzorově střiženým trávníkem, umělý „lyžařský svazek“, fantastická umělá stěna, excelentní ubytování a jelikož se nevaří anglická kuchyně, ale spíš taková mezinárodní, tak úplné ta nejlepší božská menu každý večer k dispozici v jídelně.

Jelikož večeře se podává hned při našem příjezdu, zasedáme spolu se slovenským týmem, který dorazil půl dne před námi, k jednomu stolu a máme možnost probrat zážitky uplynulé cesty. Igor Koller, Míro Piala, Marek Repčík a Fero Piaček jako ..senior reprezentativ“ cestovali autem. Na kanálu, rozumněj La Manche. je čekalo nemilé překvapení v podobě velmi zvýšené taxi za trajekt, oproti jejich původním informacím.

V autobuse jsme toho moc nenaspali a tak se vytrácíme, takřka hned po skončení úvodní diašou o Welsu a představení oblastí, poněkud nespolečensky na pokoje a lámem chrupína. Na pokoji spím s jedním klukem z Turina, Bepern. Alena s Ivou mají pokoj hned vedle bouldrovky, asi aby se po nocích nenudily.

Ráno si rozespalé a rozjívené hejno cizinců rozebírají místní a postupně nás sáčkují do tranzitů a odvážejí na nejbližší, ale taktéž jednu z největších oblastí – Llanberri pass. Ohledně materiálu se jedná o vyvřelinu, charakterově podobnou skalám na Českomoravské vysočině, nebo Vtáčniku na Slovensku. Kdo to zná, tak se snažím popsat něco mezi, tak si to přeberte, podle překladu je hornina křemenec.

Většina lidí míří na prosluněnou stěnu „Cenotaph corner“, kde se nachází taktéž stejnojmenná klasická cesta. Můj dnešní spolulezec Andy a já, jsme po krátké rozmluvě zvolili stěnu The Nose na druhé straně údolí, ponořené do stínu, ale nikdo na ní není. Většina cest je plotnového charakteru na tření, v závěru stometrové stěny pak plotny zakončuje malá převislá bariéra.

Zahajujeme na HVS/5b, což by mělo odpovídat asi naší šestce. Lehce zajímavá je pro mně poslední délka, ve které je lezení za blok postavený v koutě nad policí. Opatrně jsem ho nabral a z poněkud tázavým výrazem pohlédl na Andyho. Odpovědí mi byl úsměv „měsíčka na hnoji“ a jako, že to je OK. Blok se hýbe jen trochu a asi se mi to zdálo, tak když to vydrželo generace lezců přede mnou, zcela určitě to udrží i mně. Tehdy jsem ani netušil, jak často si tato slova ještě budu opakovat.

Den nakonec končíme na stupni E3/6a, kdy mi jeden krok v poslední délce dává trochu zabrat, ale ne obtížností, ale jištěním. Přeci jen lézt zajištěný 00 HB čokem, ne daleko nad policí, krok za 8-, není jako dělat ho nad nýtem. Poslední cestou je lehčí „The Crack“ VS/4c, kterou si dávám sólo, místní to tak dělají dost často a zkusit se má všechno.

Před odjezdem na večeři proběhla na balvanech perfektní mezinárodní bouldrparty, hlavně dva kluci ze států dokázali předvést perfektní krokové variace v nádherných klenutých převisech balvanů. Proč a jak jsem pochopil při jejich večerní diašou z Grónska. Yosemitů i jiných bigwalů.

Večer se rozepisuje lezení na další den a tak s heslem „Life is only one!“ mířím ráno do Gogarthu. Oblast známá především excelentním článkem P. Pritcharda – Wen Zawn, kdy zakončil tlamu na plnou délku lana i s vytrhaným jištěním v moři. Na útes kde se stala tato příhoda, ale naše kroky nesměřovaly. Největší koncetrace cest této oblasti je na takzvaném „Main cliff‘, neboli ponašom hlavním útesu.

Cesty jsou tu od 25 m, v horních patrech do 150 m, přímo od moře. Výška stěn, je ale kolem stovky, cesty nabírají traverzy a tak. U cest začínajících přímo z polic těsně nad mořem je dobré sledovat příliv, protože tam kde jste před hodinou prošli po polici může být Atlantik. Po dlouhém rozvažování, přeci jen když si osm lidí vezme jednoho průvodce, nastupuji s Johnem do cesty Rat Race E2/5c. Skutečnou perlou této cesty je druhá délka. Mírně ubíhající traverz v perfektní mořem vymyté převislé skále, sedmičkové obliny a po pár metrech vždy nějaké dobré jištění. Zvykl jsem si jakž takž i na pro nás trochu nezvyklé samostatné přepínání devítek, ale při tomto charakteru jištění, je skutečně cvakat dohromady nejde.

Jak byla druhá délka excelentní, tak ta třetí byla snad nejhorší věc za celý pobyt v Anglii. Mírně převislý a neuvěřitelně dunivý komínek, po vytažení čoku se bloky sklaply zase k sobě, naštěstí vyšel na Johna, a tak když se z té hrůzy konečně stavím do plotny, není pro mně na druhém konci lana deseticentimetrový lišejník až takovým hororem. Na prvním, hm???

Zbylé dvě délky však po právu zaujímají pětihvězdičkové postavením a čistá a pevná skála poskytuje lezení v nádherné stometrové expozici přímo nad mořem.

V průběhu oběda už nastupuje moře a zavírá nám možnost nástupu do některé z delších cest a tak lezeme perfektní spárovou cestou „Strike“ E3/6a. Když slaňuji z vrcholu mám možnost prohlédnout cestu „Strike direct“, dva místní mají založená jištění i lano a tak mi nedá abych cestu nezkusil aspoň top rope. Všechny místa řeším s přehledem, až na předposlední krok kde napoprvé volím trochu špatně sled chytů, ale nemožné to není.

Vyklepat, pořádně rozdejchat a jedem. Nejprve postupně dva frendy za dunivé lupeny pak chvilku nic, dobré lišty a dva stopery v poličce, ještě dva kroky, cvakám poslední stoper a jsem pod místem, v kterém jsem na TR spadnul.

Klepou se mi nohy a jen psychická podpora Miro Pialy odspodu mně drží ještě nahoře. Nakonec přestavuju nohy a s „hlavně dejchej“ cestu dolézám. E6/6c PP je doma. Vybírám jištění a Miro nastupuje. První dva bouldry skoro bez zadýchání, ještě si něco založit, pořádně se natáhnou a cesta neodolá. Přeci jen takovou klasifikaci na FLASH, klobouk dolů.

Večer je vyplněn večeří, zakončenou tím nejlepším dezertem jako je například banánový dortík, zmrzlina s kompotem a různé jiné laskominy. Správná sportovní dieta se prostě držet nedá. S plnými žaludky pak začne večerní diašou, dnes a všechno končí posezením v baru, jen kdyby to pivo nestálo 160 kačáků! Prostě lépe nepřepočítávat. Podle rozhovoru s Ivou se seminář k treningu vyprazdňuje, protože všichni dávají přednost lezení v nezvykle slunečném počasí, že i místní tvrdí, že to až není skoro normální.

Na druhý den už naše sehraná skupina vyráží do „Clogwyn du Ardu“. Alena, která v této oblasti pod vrcholem Snowdonu byla už několikrát, nám sděluje informaci jako, že je to od auta tak půlhoďky. Načínajíce druhou hodinu pochodového cvičení prohlašují někteří z nás něco o nejapných vtípcích něžného pohlaví. Nejvíc deprimující ale je, že kolem vás jezdí vláček až na vrchol Snowdonu. turistická atrakce.

Každé utrpení musí jednou skončit a tak i my můžeme začít lézt v plotnách a spárách tohoto skalního masivu, přímo nad ledovcovým plesem. Igor s Ferem jdou na nějakou klasiku za E2, Miro s Markem povzbuzen předchozím dnem zkouší zase stupeň E6. Tentokrát je cesta trochu mokrá, celá nějaká divná a tak raději volí ústup.

Dnes zase lezu s Andym a volíme pro začátek cestu „The Wall“, padesát metrů dlouhá linie spár a spáreček za E4/6a, pět hvězdiček a maximální zážitek. Lezení je tak kolem osmičky, jen ty vzdálenosti mezi jistítky se trochu protáhly, ale když si člověk zvykne, ani mu to nepřijde. Jako další cestu jdeme na „Jelly Roli“ za E2/5b. Na coura se nám přivazuje ještě Neil, místní mladý práskač, který vylezl mimo jiné „Masters Wall“ E7, nebo „Indiána Face“ E9, cesty nacházející se vlevo od nás a jak se dovídám později je autorem první E10 na ostrovech. Mimo jiné. Když se do cest vlevo podívám nic moc, plotna, prý tak 7b/c francouzských, ale to jištění. V závěru cesty mně čeká docela silný kafe. Borce dobírám na štand pod vrškem, co je docela nic moc a že to nebudem obcházet, ale slaníme. Když Andy nahodí smyci na vykloněné piáno vykračující k base jumpu do doliny nemám slov. Než se stačím vzpamatovat, je v osmě a maže dolů. Takže zase nezbývá než zhluboka dýchat, ale tohle už v životě dělat nebudu!!!!

Neil mi za tenhle hrůzostrašný zážitek natahuje cestu „Midnight summer dream“ E5/6a a mohu si zkusit perfektní jemné lezení v nádherné plotně. Byla to jediná cesta v tradicionalistické oblasti, která byla zajištěna. Tři pofiderní skoby na pětadvacet metrů. Super lezeni, ale nemusím všechno. Připravuji si foťák a shora mám možnost sledovat další FLASH Mira, který se cestou, doslova ušitou mu na míru, prošel. Přítomní místňáci jen uznale pokyvovali, někteří kroutili hlavičkama.

Diašou tohoto dne stála zcela rozhodně za shlédnutí. Prostě, kdy se našinci poštěstí setkat se samotným „Zlým angličanem“ – Stevem Hastonem. Menší mužík kolem čtyřicítky a on je to v současnosti jeden z nejlepších lezců v ledu a mixech. Poslední dobou ho prý bere hlavně snowbord, neboť i to je podle jeho slov alpinismus. Diák z prkna jsme posléze identifikovali jako sjezd kuloáru Coturier z Aig. Verte, což věřte nějaká loučka rozhodně není.

Po diašou se zhodujeme na potřebě regenerace rozjitřeného nervstva a volba na další den padá pro návštěvu Penn Trwynu, sportovní skalkařské oblasti na pobřeží u Llandudna. Hodinka jízdy z Plas Y Brenin a zase jsme na pobřeží. Jedná se o převážně nýty zajištěnou oblast, což neznamená, že zde nenajdete i tradicionalistické cesty. Je dopoledne, čas odlivu a tak nebylo divu, že naše kroky směřovaly do dolních skal, kde se dá lézt jen za odlivu.

Marek s Mirem začínají z ostra, 7a+ a hned další cesta 8a, začínají pokusovat PP. Fero, Igor a já volíme opatrnější postup na velmi ostrém vodou modelovaném vápně a tak na stupni 7a+ končíme, ale zase krom jednoho vše OS. Chtěl bych až budu ve věku mých spolulezců vylézt to stejné co oni. Pokusy kluků v 8a vypadají velmi nadějně, ale voda je bohužel rychlejší a tak pokud chceme odejít suchou nohou a bez koupele musíme to zabalit.

Přesunuli jsme se na horní skály kde mohutnému náporu našich těl neodolalo ještě několik dalších cest, tak do 7a. Jsme v Anglii a tak nakonec po dlouhém rozvažování nalézám do nezajištěné, převislé spáry. Když visím za vyjíždějící žáby, je mi jasné, že tohle jsem trochu přeťal. Naštěstí jsem se ale hodně bál a narval do spáry všechno, co šlo založit a vypadalo, že udrží alespoň pohled. Odsedávám a ono to drží!?! Nakonec po menším boji o mokrou dírku, z které se musel nacvaknout nýt, cestu dolézám. Styl byl sice poněkud SS (stále sedím) a ZK (zelenej ksicht), ale ten pocit dobrodružství. Škoda, že z retrospektivy se to kouzlo trochu vytrácí, protože cesta šla zajistit vyloženě dobře, jen mi asi trochu nesedla.

Ochlazuje se a od západu přichází fronta, beztak už neudržíme nic v ruce a tak balíme. Trudomyslnost ze zhoršeného počasí nám místo míče léčí dětské atrakce na molu v Llandudnu. Je krásné sledovat, jak se drsní alpinisté mění v děti a hrají si s hasičskou stříkačkou do terče, nebo v autíčku na kolotoči. To byl lepší zážitek než lezení, viď Miro!

Volba lezení na poslední den je jasná. Chceme poznat všechny hlavní oblasti této části Anglie a tak jedeme na Tremadog. Materiál velmi podobný našemu andezitu drží dobře na tření, chyty jsou převážně ve spárách, které v námi lezených cestách poskytovaly slušné jištění.

Lezeme ve stěně legendární cesty „Strawberry“, v nádherných plotnách s osmovými spárami. Spolulezcem na první cestě, „The Void“ E4/6a je mi Mike, fotograf odkudsi z Anglie. Miro a Marek zatím zkouší shora „Strawberri direct“ klas. E8? jestli ne víc, ale prsty unavené týdnem lezení těžkých cest už nezvládají. To že bude týden nádherně nikdo netušil a tak se každý den lezlo na max. Někteří blázni i na bouldrovce večer, než jim došlo, že by vydrželi tímto stylem tak do půlky týdne. Neznáte nějakého takého blba, páně autore?

Další cestu „The Cream“ E4/6a lezeme ve třech. První délka za 7 tahá Fero, na prvním! Druhou, spárky za osm, jdu já a proti nudě štandujícího máme Igora.

Kluci jdou na pivo a Igor s mojí maličkostí si dáváme rozlučkovou cestu. Odspoda nevábně vypadající stěna nás dokonale odměnila. Mezi ostrůvky trávy se prokličkovalo po drsných, dobře odjiště-ných plotýnkách a druhá délka, kterou tahal Igor, jedna hvězdička za druhou. Jen ten závěr se mu při jeho výšce moc nelíbil, ale nakonec je i cesta „Rattle snake finish“ E2/5c zafinišována beze ztráty kytičky.

V Plas Y Brenin se dnes koná UIAA Council. Je připravena slavnostní večeře a je s podivem, jak dokáží angličané zmrvit tak perfektní suroviny. Zaplaťpánbů, že slavnostní večeře byla jen jedna, tenhle zážitek s anglickou kuchyní mi stačí nadosmrti. Večer už nezbývá než vypít poslední společný drink v baru a rozloučit se z přáteli. Ráno s Ivou odjíždíme.

Zas jednou ocituji Cimrmana: „Chtělo by to pár slovy zhodnotit, poděkovat a tak!“ Jen nevím čím začít. Možnost dobře si zalézt, tu najde každý, jen musí trochu umět používat ty naše veselé vehementky, co si tak trochu pro srandu občas zakládáme do skály. Sám pro sebe lezení v těchto skalách pokládám za velkou osobní zkušenost, protože ač nejsem začátečník, otevřené oči objevily mnoho nových fint a technik, o vlivu na morál a rozlezenost ani nemluvím.

Z hlediska pojetí mítingu a organizace, není co vytknout ani v nejmenším, spíš nevím co všechno pochválit. BMC patří náš velký dík za možnost účasti na této akci, která je vždy pro tři členy národního horolezeckého svazu hrazená organizátorem. Mnoho lidí dokonce využilo i možnosti vypůjčení erárních věcí ze skladu střediska Plas Y Brenin a lezlo na erárních lanech a materiálu. Tohle by prostě u nás nebylo možné. Na to prostě nemáme. Možná by stálo za to trochu více zpopularizovat třeba fesťák v Teplicích, který by se v obdobnou akci mohl tak trochu přeměnit, ale to je asi jen poněkud nemístná úvaha.

Nezbývá než zkonstatovat tak za dva roky znovu. Doufám, že tentokrát bude už účast připravena s větším předstihem a odjedou opravdu ti nejlepší lezci a ne ten, kdo je tak trochu po ruce a má čas. I možná tohle stojí za úvahu, ale ne v hlavách těch, kteří podobné akce připravují, ale v hlavách lezců, kteří by se takových setkání měli účastnit.

Zoban