Písečna bouře

Je třetí den v roce s šestkou na konci a zdá se, že děti si mají pořád kde hrát. Zrovna se bavím počítáním faktur a dokladů s jediným možným a pro mě přijatelným výsledkem – nepřepočítat se. Venku na krmníku sojka suverénně odhání malé sýkorky, o trochu větší kosáky a sama polyká ořechy i se skořápkami. Teď jsem málem ochutnal „turka“ i se spodkem, když v tom volá Marek a prý že jestli náhodou nejsem v oddílu. To tedy nejsem, nebyl jsem a jakožto radikální nečlen nejspíš ani nebudu. Nicméně je pravda, že nějaký ten pátek jsem pod křídly „Lokotky“ vydržel, to ale nebylo smyslem onoho telefonátu. „Napiš něco, mělo to být do konce roku, ale Arnošt říkal, že třeba den počká.“ To je pěkný, říkám si a přemýšlím o čemže by to mělo být. Neb mě oslovil právě Marek, tak je za chvíli po přemýšlení. No přeci písky! A že to letos (vlastně už vloni) za něco stálo, pravda, sice trochu na úkor hor, ale co už. Písek, to jsou vlastně tak trochu malý hory. Pamatujete si na velikonoce? Je jakýmsi zvykem odjet v tuto dobu někam na jih, za sluncem a většinou to schytá Osp. Lidí jako … mě nikdy moc nebavilo, poměry způsobené Ospomaniakem kempařem už vůbec ne a když se ozvali borci ze Dvora Králového, že jsou v lezců lapáku – Labáku – a mám přijet, bylo rozhodnuto. Neb sám, svěřím se po dlouhých letech do péče autobusové přepravy a alespoň v tomhle případě to je docela příjemné. Z Brna jste ve skalách za něco málo přes 4 hodiny. Královédvorská sajtna se ve skalách snaží až do tmy a proto míříme rovnou do Kameňa sníst to, co místní myslivci uštvou či zastřelí. Ve zvěřině je síla, že ano. Tři dny se nesou ve znamení krásného lezení ve stěnách nad Labem, zalitých sluncem a téměř bez lidí. Většina jich je totiž někde na jihu, kde v tu dobu zrovna seriózně lije. A protože borci jsou pískaři se vším všudy, tak jediný, kdo tady má sáček, jsem já a ten nechávám na dně báglu. Jedině v „Blýskání“ jej s omluvným gestem vytahuji. A že cesta nemusí být těžká jenom číslem se přesvědčíme na Tyršové věži v „Zuzaně“, v níž jsme se dosyta vycukali a málem ji ani nedolezli. Další z ozdravných pobytů nad řekou Labe se kryl s zrovna vrcholícím MS v hokeji (hrají hokej lední, lední, lední, tak už si … rychle někam lehni) a ne moc vychytaným počasím. Sestava byla trojčlenná, ale vůbec to nevadilo, protože ten umí to a ten zase tohle. Něco vypytlíkovat na Admirála a už Víťa krájí metry v „Phobos a Deimos“ na Katedrálu. Marek, sedě v předposledním očku, vymýšlí kudy dál a najednou s ním milé očko (borhák) povyjede ven. To je pěkné, tak tedy zarazit zpět a netahat ven. Druhý den je v plánu Německo, kam nás vůdce výpravy naláká na „40 metrů spáry, končící v půli nejvyšší stěny Saska“. V Labské stráni se podaří nalákat ještě dvě další auta z Brna, takže by mělo být veselo. Ve Schmilce na celnici vzbudí zřízencovu pozornost Chýškova občanka, no spíše něco roztrhaného, co vzdáleně připomíná první červené kartičkové modely. Dobře to ale dopadlo. Cíl výpravy – Heringsstein – je asi nejvzdálenější lezecký objekt v celém Sasku, ovšem to nikdo nevěděl (krom Marka). Na veselosti nepřidá ani tu a tam spadnuvší kapka a podivná obloha. Po nekonečném pochodu dolinou a chvíli hledání se ozve: „Tak to je ono!“. 25, možná i 30 metrů vysoký pás skal nepůsobí zrovna impozantně, ale naštěstí je to náhorní strana. To z údolí, to už je iné kafe. Stěna sice není jednolitá deska, ale i tak pěkná. Nepěkně až odmítavě se ovšem tváří ona spára, jenž má se spárou společného málo co. Jen těch pár kruhů dokazuje, že to asi někdy někdo vylezl. Zato kousek vpravo se nabízí fantastických 1000 Torrů. Troška atletiky na písku nikdy neuškodí. Cesta se líbila, ale počasí se nám přestává zamlouvat, začíná pršet. Stěhujeme se pod náhorní stranu, kde se před kapkami skrývá celá naše výprava. A tady máme nějakou novinku přes 6 kruhů zvoucí se „Metalmania“. Po nekolikerém vystřídání se končíme pod stékající vodou „na konci těžkostí“. Sice v horách se také kolikrát neleze až na samotný vršek, ale není to ono. A v Labské stráni zase valí hokej lední. Labáků bylo ještě několik, ale pojďme se podívat do Schlickova knížectví, na Prachov. Oblast oblíbená hned z několika důvodů. Pěkné lezení, většinou rozumě odjištěné a z Turist BC nepůjdete déle než 15 minut – leda že byste skákali po jedné noze nebo snídali do jedné nohy, pak do druhé a opakování je matka moudrosti a ať to leze a na zdraví a vůbec. Jinak jet s Markem na Prachov je skoro za trest neboť vše, co pěkné jest má dávno přelezeno. Po nahlédnutí do seznamu tedy zbývají vykřičníkovaté hrůzy a nehorázné běsy. Naštěstí tu jsou novinky jako „Top Gun“ na Smítkárně. „Nejistá sezóna“ na nedalekých Drážďanech, i když ji šašci z DŽC (Dolní Žleb Company) srazili, pořád zaujímá čestné místo v kategorii běsů. Startovací „Žluté sokolíky“ a od čtvrtého volantu svižně doleva do stěny a další tři kruhy. Od posledního ještě efektivní odlez na vršek a je to. S takovým „Stříbrným větrem“ je to trošku jinak. K prvnímu spárou a docela daleko s tím že je reálná šance v případě pádu odkudkoliv potkat tu samou polici. Od prvního to není o moc blíž kamsi na vrchol s tím, že uklouznete-li výše nad kruhem, zase je tu ta samá police. Dvakrát zapytleno a mám dojem, že vím, co kromě jiného, polezeme (nebo se třeba pokusíme) na Prachově letos. Jinak za doporučení určitě stojí vylézt na Ameriku „Údolní“ na protější Drážďany „Bič“ nebo „Šicák“ a to nemluvím o „Východní“ na Obelisk – taková krása. Jednou jsme takhle vyrazili směrem na Prachov. Obloha nevypadala na nic jiného než na déšť (tmavě šedá, světle šedá a po celonočním dešti), ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Ponurou atmosféru v autě se mě podařilo ještě vylepšit otázkou, jak to, že když v tomhle autě nesmí jet pes, jsou tahy hned tři. Po cestě občas zaprší, ale že by se to trhalo, tak to teda ne. Na parkovišti nás běží osobně přivítat sám Koťátko s tím, že na lezení tady ať zapomeneme. Jeďte na Panteon, zněla rada. A tak se jelo. Po cestě sice padlo několik typů na pěkné zámky a možnost jejich prohlídky, ale naštěstí vždy až po přejetí odbočky. Panťák, to je taková tělocvična, cesta vedle cesty, pěkný dírky – ideální na sběr hezkých „onsajtů“ s možností nehezkých pádů z pod prvního kruhu. Traduje se totiž, že autor mnoha zdejších cest dával právě první kruhy ze žebříku, filuta jeden. Mezi většinou slaňáků se dá traverzovat a tak je tu moderní lezení s horním lanem. Je to ale nesportovní a určitě se tím ochudíte o příjemný pocit při zapnutí kruhu. A jak jsem se měl možnost dozvědět, platí zde „zákaz lezení bez magnézia“. To není překlep, ale chce to být trochu soudný a neprášit v osmičkách – lehčí cesty tady snad ani nejsou. Tady máme také možnost vidět „Špek & roll“ na skále, zleva doprava, jeden výstup za druhým. Na takových deset cest mu stačí něco málo přes hodinu. Pravým opakem, co se týče etiky, je Sasko. Kruhy donedávna vrtané z boulderové pozice, za prášení několik set euro plus pár facek a věřte nebo ne – funguje to. Na začátek krajinově vděčný „Westgrat“ na Teufelsturm nebo spitze, už nevím. Po troše rozčarování se další výběr vrbí k lepšímu. Působivá „Westwand“ Kreuzturmu určitě stála za tu námahu, stejně jako další den „Abendröt“ na kuželce Nonnengärtnu. Den však ještě nekončí a tak se jdeme podívat, kam až vedou Affensteiny. V jakoby nožem seříznuté desce zůstaly po Arnoldovi 3 kruhy a ačkoliv to na pohled vypadá těžce, všude jsou nějaké chyty. Móc pěkná, tahle „Landskarta“. „Dauerbrenner“ na Divoké hlavě byl skoro povinností téhle výpravy a že se bránil – jednoznačně nejdelší letošní pobyt v pískovcové stěně, ale je „doma“. Lezení made in NDR se vším všudy. Tolik tedy Affensteiny a Sasko vůbec. Určitě vám neuteklo (pokud na písek občas zajedete), že v Teplicích s Adršpachem se nesmělo skoro až do festivalu lézt. Důvodů bylo hned několik, ale nakonec to dobře dopadlo, alespoň prozatím. A také vám určitě neuteklo, že všude na věžích jsou plechovky s knížkami, v nichž je příjemné si listovat a posléze tam i něco duchaplného připsat. A to jsme se takhle dostali přes „Terminal“ na Bombičky, otevřeli plechovku a tam papírek od „startovaček“ s tím, že jej tam vynesli dobří lidé v roce 1993. Další zmínkou byl prvovýstup z minulého roku – narovnání „Terminalu“ a pak my. Tak sem se teda zrovna často neleze. To vedlejší Lahvičky s „Muší spárou“ jsou na tom lépe. Jestliže Labák je považován za nejlepší sportovně-pískovcovou oblast na světě, Prachov za pískovcové lázně, tak hřiště seriózní až závažné pískařiny najdete určitě v Ádru, jinak též Adrstrachu či Strašákově. Kdo by neznal Starosty se Starostovou nebo Milence, klasickou „Tréninkovku“ či děsivé „Berušky“, Tošováka a Peňáka. V Ádru jsme také zakončili sezónu. Sice první „jako poslední“ výjezd do Teplic v půli října se vydařil tak, že si Marek nechtěl kazit dobrý pocit, ale svátek na konci října, fantastické počasí a zvěřinové hody u Peňáka, to byla kombinace, jíž nešlo odolat a proč taky. První den se rozpohybovat v Teplicích, kde 28.10. „Mrtvým spodkem“ ulovíme na Kankrlíčkovi „hore zdar“ a pak raději tradá do Ádru neb u Orlíku nějací „dobráci“ propíchávají gumy. Srkajíc skoro polední kávičku si necháme kolegou Paštikem vypůjčit u Peteho pytel s mádžem a hurá na hrůzné „Postřižiny“, které spolu s kančími medailónky neměly chybu. Poslední den písečné sezóny zakončujeme po dlouhém vybírání „Holkou prodejnou“ na Jitřence a protože s námi jde Pašťa, hned s Markem víme, kdo jako rodilý pískař poleze k prvnímu. Na vršku se ještě rozhlídnout a zapamatovat si ten pohled, aby vydržel v hlavě aspoň do začátku léta. Už se nemůžu dočkat. Čekali jste něco jako pocity a emoce vylité na papíře a tak podobně? Buďte si jistí, že nejlepší budou vždy ty vaše a pro ně si musíte holt někam přijet. Dávejte při lezení pozor a ať si za rok na tomhle místě přečtete třeba něco duchaplnějšího. Nechť se daří. Čau!

Vilém Pavelka