Ranní rozcvička

Je půl čtvrté ráno. Nemůžu spát.

„Jestli do hodiny nezaberu, jdu nahoru na Muteck,“ vyhrožuju rozespalému Míšovi. Odevzdaně zakroutí hlavou, otočí se na druhý bok a za chvíli už zase spokojeně oddechuje. Tak ten se mnou asi nepůjde…

Venku je pořád tma jak v pytli a sněží a sněží. Ta hodina je nekonečná. Vyjít dřív, nemá smysl, chci vidět východ slunce z vrcholu…

Konečně je půl. Soukám se z vyhřátého spacáku a opatrně slézám z postele. Je mi trochu kosa. Roztápět kamna se mi ale nechce. Pár svíček a čaj od včerejška mi přece na zahřátí musí stačit :-) Kochám se pohledem na jemné světlo tancující po dřevěných trámech v místnosti. Nasávám nevšední atmosféru, je mi krásně…

Sotva otevřu dveře salaše, omráčí mě pohled na okolní scenérii. Všechny cestičky se přes noc ztratily pod dvaceticentimetrovou dekou prašanu. Nádherný pohled, akorát to prošlapávání stojí trochu sil…

Rytmické klapání staré Silvretty a šustění sněhu pod skluznicemi jsou jediné zvuky, které jsem schopná zachytit. Celý můj svět se omezil na úzký kužel světla pocházejícího z čelovky, za jeho hranicemi je neproniknutelná tma. Snažím se jít po staré stopě, přesto čas od času stejně zapadnu až po kolena. Je poznat, že už tu týden sněží…

Konečně jsem nad hranicí lesa. Začíná svítat. Na zpocený obličej mi dopadají obrovské vločky a já zřetelně cítím, jak se rychle rozpouští… jsem happy…

Mžourám do šera a rozhoduju se, kudy dál. Přede mnou se otvírají rozlehlé louky s ledabyle roztroušenými žulovými kameny. Jen střed kopce vypadá jako zametený. Tudy se jako had klikatí rolbou vyhlazená sjezdovka. S vědomím, že mě čeká dalších pět set výškových metrů, vzdávám myšlenky na další prošlapávání stopy v závějích. Vezmu to po sjezdovce.

Nejde to tak snadno, jak jsem si představovala. Sjezdovka je zasněžená. Sklon svahu je slušný, na přímý výstup to není. Musím kličkovat.

Jsem nad posledním prudkým místem. Trochu odpočívám a dívám se po okolí. Bohužel je mlha, tak si ten východ slunce asi neužiju. Škoda, ale trochu jsem s tím počítala. Celý týden, co jsme tu, se na nás slunce matně šklebí leda přes závoj mraků. Všude je bílo – na zemi, stejně jako nad ní. Ještěže to tu znám jak své boty. Přecházím sjezdovku napříč a chystám se zbývajících pár desítek výškových metrů k horní stanici lanovky prošlapat volným terénem. Jde to ztuha.

Konečně vidím lano a stožáry – už jsem blízko. Nad lanovkou je ale totální mlíko. Moc se mi do něj nechce. Tož když už jsem tady… Koukám, jestli neuvidím nějakou stopu od skialpinistů. Nic, jen bílo. Tak zas do závějí. Mlha houstne čím dál víc. Snažím se jít podél šutrů, ať aspoň tuším, kde je nahoře a kde dole. Konečně vidím siluetu kříže. Bez světla to tu vypadá nějak ponuře. Rychle se oblékám a prohlížím si vrcholovou knihu. Naposledy tu kdosi byl přesně před týdnem, to mě trochu zaskočilo. Dlouho neváhám a připisuju: Jana Pospíšilová, 25. 2. 2006, Lokálka Brno, Czech republic. A tak se Lokálka dočkala pravděpodobně prvního zápisu na jednom nevýznamném vrcholu v podhůří Ortlerů :-)))

Teď už zbývá jen sjezd. Začátek je špatnej. Samej šutr… Pak se to trochu rozjíždí, ale žádná sláva. Sněhu je moc, sklon téměř žádný. Pomalu se kodrcám až na začátek sjezdovky. Hmm, to jsem si moc nevychutnala. Pár upocených obloučků a několik škrábanců na skluznici –opravdu vynikající skóre… Do dalšího freeridu nemám chuť, nic nevidím.

Pohodlně sjíždím po sjezdovce až k louce nad chatou. Závěrečný úsek nad salaší je za odměnu – prašánek mi sahá do půlky stehen, obloučky se dělají skoro samy, výskám blahem :-) Poklidnou atmosféru dokresluje oblíbená vůně hořícího modřínového dřeva, která se nepochybně line z našeho komína… Míša a horký čajík už čekají :-)) Co chtít víc? To je život!!!

Janča