Tajuplným Laponskem

Všechno nabralo spád velice rychle. V neděli večer nám přišla sms od kamarádů ze školy, že změnili plány a jedou místo Švédskem přes jih Finska, a že u nás dneska přespí. Jeden z nich tu kdysi studoval stejně jako já a rozhodl se navštívit kamarády.

To jsem je ještě neznala, ale přesto jsem se rozhodla, že se k nim přidám a projedu s nimi malou část Národního parku Urho Kekkonena, druhého největšího ve Finsku. Nalézá se na samém severu země u hranice s Ruskem, v Laponsku. Bohužel do auta jsem se už nevešla. Takže me čekala cesta na sever, vlakem přes celé Finsko a poté ješte 260 km autobusem, tam, kam už vlaky nejezdí. Celé dobrodružství začalo v úterý ve dvě hodiny ráno pochodem na lyžích k vlaku. Stanice je od našeho ubytování asi 4 km a tmavým lesem se jelo celkem dobře. Mám to asi 10 hodin vlakem do Rovaniemi a pak dále asi 3,5 hodiny do Saariselky, která je jedním z výchozích bodů do parku. Tam se dostanu kolem sedmé k večeru. Je to místo určení a odtud pak budeme pokračovat, už všichni pohromadě, nocí až k srubu jménem Rumakuru, kde budeme spát první noc.

V parku je asi 42 srubů, ve kterých se dá volně spát. A musím říct, že jejich vybavenost je naprosto parádní. Nejen, že tu najdete hrnce, ale dokonce i velké plynové bomby s vařičem, takže není třeba se s ničím podobným tahat. U každého srubu je nachystáno dřevo na metry a najdete tu sekyrku a pilu. Tím se správě parku daří chránit přírodu.

Ve středu máme cestu celkem krátkou a vyrážíme docela pozdě, abychom si trochu odpočinuli. Venku fouká a teplota je kolem – 20°C. Nalézáme se na náhorní plošině na které se vítr umí pěkně rozběhnout a nám mrznou tváře. Kolem je spousta zakrslých bříz. Antti, Finský kamarád ze školy, nám prozradil, že je to zdejší speciální druh a její dřevo je velice drahé. Před chvilkou jsme vstoupili do ohrady velké několik stovek kilometrů, ve které se volně chovají polodivocí sobi.

Vidíme spoustu stop, ale sobíka žádného. Jsou to moc krásná zvířata, která dost srandovně běží – vždycky tak zvláštně natáhnou krk a roztáhnou kopýtka, která slouží jako sněžnice. Celkem brzo dorážíme na místo dnešního nocování. Je to krásný srub u jezera Rautulampi. Zatopíme a poté se rozhodneme pro malý výlet na nedaleký kopec, abychom se podívali na západ slunce. Je krásný rozhled na lehce kopcovatou krajinu, západ není nic moc. Ale ty mraky na nebi mají velice zajímavý tvar. Večer je dlouhý, a tak se po vaření dostaneme k různým debatám. Nakonec to zakončíme několika písničkami. Musím uznat, že všichni čtyři kolegové umí velice dobře zpívat a dobře jim to spolu ladí. Je to vyloženě zážitek je poslouchat. V noci se na nebi objevila velice slaboučká polární záře.

Dnes máme namířeno na Luirojarvi. Bohužel jsme ale vyrazili natolik pozdě, že musíme zakotvit o jeden srub blíže. Potkali jsme tu finského průvodce s německou skupinou. Portikoski je zase velice příjemná chata. zítra nás čeká celkem težký den, a tak nakonec jdeme spát celkem brzy. Těším se, že dneska překonám svůj teplotní rekord. Ráno se dozvídáme, že v noci klesla teplota k – 40°C, ráno v osm je už „jenom“ -35°C. Ale každopádně i to stačí, abychom dneska solidne vymrzli. Cesta vede asi 35 km mírně do kopce s malými sjezdy.

Kluci nejsou rozježdění, a tak se velice bavím pozorováním jejich pádů z mnohdy dost krkolomných kopečků. Konečně máme taky štěstí a zahlídneme pár prchajících stádeček sobů. Okolo nás je řídký les celkem malých a krásně pokroucených borovic. Také jsme viděli sojku severní.

Bohužel Antti má špatné lyže ke své váhové kategorii a nejdou mu ani pořádně namazat, takže mu to šíleně podkluzuje. Problém se ukáže v tom, že mu zamrzlo vázání a nemůže ty lyže ani sundat. Už dávno totiž jdeme po stopě skútru, protože tady uvnitř parku se stopy nedělají. Všichni do kopců sundáváme lyže, protože stopa je celkem úžká a vedle se člověk propadá. Anttiho do kopců dostáváme jinak. Jeden ho tlačí zezadu a druhý táhne zepředu. Ostatní pak nesou lyže. Jednou jsme zkusili jinou metodu a já nesla nahoru batoh. Lukáš se galantně vrátil, aby mi pohohl, ale jak mi ten batoh vzal z rukou, tak jsem se převážila dozadu a spadla přímo po zádech dolů ze svahu. Ale jak už jsem řekla bylo dost sněhu, a tak jsme se alespoň pořádně zasmáli. Cesta je dneska celkem dlouhá, ale nakonec dorážíme k srubu Tuiskukuru. Antti napochoduje dovnitř s lyžema na nohou a po chvilce boje to vzdává a sundává lyže rovnou s botama. Až zatopíme, tak rozmrznou.

Večer se zase vaří stylem: vraž do toho všechno co máš…, takže z toho nakonec vyleze mix nudlových polívek, pohanky, rýže a hrachových polívek. Ale je to celkem dobré. Poté se všichni zaobíráme pozorováním Pavla, který si zpravuje zlomenou hůlku. Nakonec vypadá tak trochu jako upravená otep dříví. Dřevo tu roste tak pomalu, že je velice kvalitní a husté. Dobře se hodí na výrobu hudebních násrojů. K večeru se zatáhlo a teplota stoupla k –18°C. Dneska jsme kamna roztopili tak moc, ze jsme v noci měli vevnitř skoro nefalšovanou saunu.

Budík ráno nezazvonil, a tak máme trošičku zpoždění. Dnes nás čeká nejtěžší cást cesty. Trasa je dlouhá asi 40 km. Míříme přes Suomunruoktu do Kiilopy a na chatu Rumakuru jako první den. Odtud se pak zítra stáhneme na ústup.

Ráno je celkem zima, ale naše cesta vede do kopce, takže se celkem rychle zahřejeme. Z malé náhorní plošiny je vidět do sirého kraje a sluníčko nám hezky svítí. Fotím to všechno jako o život. Potom příjde příjemný sjezd zpátky dolů do lesů. K večeru se dostáváme celkem

pozdě na malý hřebínek, zrovna jsme trefili čas, kdy zapadá slunce.

Nikdy jsem neviděla nic tak fascinujícího. Díky tomu, že jsme tak vysoko na severu, tak ten západ trval minimálně půl hodiny. V životě jsem neviděla tolik odstínů teplých barev. Vůbec nemůžu odtrhnout zrak a také fotim jako o život. Dostali jsme se až k ohradám na jarní sčítání sobů.

Odtud už je jen krůček do střediska Kiilopaa. Takže se po několika dnech dostáváme zpátky do civilizace. Nakonec jsme se rozhodli ochutnat jak chutná sobí maso. Je docela dobré. Po malém odpočinku se odexpedujeme ještě asi 6 km do chaty. Hvězdy nádherně svítí na cestu a my doufáme, že dnes se nám konečně poštěstí vidět polární záři, což se nám bohužel nepodařilo.

V pět hodin ráno vstáváme a jedeme zpátky do Saariselky odkud mi jede autobus a kluci tu mají auto. Čeká mě velice dlouhá cesta zpět. A po těch několika dnech plných srandy se cítím celý den poněkud osaměle. Ale teď vím, že Laponsko je opravdu jeden z nejkrásnějších koutů světa.

Jana Kurova ml.