Skialpové radovánky
V pátek ráno se řítím asi se čtvrthodinovým zpožděním na parkoviště k Tescu, kde už stepuje Kiki a Míša-Franta. Bořek sice své obvyklé zpoždění tentokrát slušně ohlásil, přesto ale všichni netrpělivě vyhlížíme auto. Už aby se jelo! Přijíždí stříbrný brouk… a za volantem Bořek s úsměvem od ucha k uchu. Nakládáme lyže a batohy a vyrážíme směr Kraličák. Všichni jsme natěšení na sníh, hory a vůbec na společnou akci. Celé tři dny před námi, paráda! Kluci nás po cestě baví líčením svých zážitků z Indie. Pár postřehů pro zasmání z indických silnic a pak následuje nekonečně dlouhý, vášnivý dialog na téma indické jídlo. Uf, při představě včerejšího chleba v batohu…ale gurmánské zážitky mají kluci opravdu pěkné..Mišák pouští jedno ze dvou cédéček, které objevil v autě. Na cestu nám od té chvíle (a pak už na pořád) hrají Petra s Gábinou ( …holky, co pracovaly v hotelu , kdyby je někdo náhodou neznal).
Jsme na místě. V Horní Moravě necháváme auto a šlapeme na Podbělku (1307m). Nahoře je mlha a hrozně moc sněhu – Bořkovi se málem podařilo utopit sondu.
Kiki si po prvním výšlapu už začíná zvykat na skialpové vázání, i když neustále objevuje další a další skryté funkce. Sjezd z Podbělky si užívá hlavně mužská část naší sestavy, já s Kiki trochu bojujeme. Vůbec se nám totiž nezdá hustota stromů, „pekelně“ se soustředíme, abychom do nějakého nenapálily. Mně se to nakonec stejně povedlo. V dolní části kopce byla na povrchu ledová krusta a taková mlha, že jsem chvílemi nevěděla, jestli jedu nahoru nebo dolů. Naštěstí to ale odnesl jen jeden malý smrček a trochu moje koleno.
Dole v kotli nám kluci ukazují, jak hledat pípáky a taky dělají sněhový profil, na kterém je nám ukázána poněkud zredukovaná stupnice tvrdosti sněhu.
Jako nováčci se s ní ale spokojujeme, a kdyby nám kluci napovídali úplně cokoli, tak jim všechno uvěříme :-). Najednou se z bílého ticha ozve nějaké šustění – známý to zvuk, když se lyže setkají s ledovou krustou. Zvuk přichází ze svahu, odkud jsme přijeli. Franta se okamžitě začne rozčilovat, kdo že si to ze skialpošů dovoluje jezdit v jeho teritoriu (tím myšlena asi celá rezervace Kralický Sněžník a vlastně možná i celé sousední Jeseníky a taky Beskydy). Po chvíli se z mlhy před námi vyřítí chlapík, celý rozevlátý, s vytřeštěnýma očima…a na nohách má běžky!! Sebevrah nejspíš. Za ním následuje ještě jeden takový nekoordinovaný, o něco mladší sebevrah. Nechceme provokovat, ale neodpustíme si samozřejmě upřímně a bezelstně myšlenou otázku: „Jak to jde, hoši?“. – „No, dneska je to trochu slabší“, se nám dostává odpověď, aniž by hoši zastavili nebo aspoň trochu přibrzdili (ono to nejspíš moc nešlo), a to už se neudržíme smíchy.
Podbělku jsme si sjeli ještě jednou (tedy přesněji: někdo sjel, někdo skutálel nelyžařským stylem „Na sněhuláka“), a pak si to pohodlně svištíme lesní cestou dolů směrem do vesnice k autu. Pěknou stopu nám ti běžkaři projeli, jen co je pravda. Však my jim nakonec taky, z Podbělky dolů :-). Jedu první, lyže mám namazané nevím jak, ale tak, že mě není nikdo schopen předjet. Najednou zezadu slyším křik, zastavujem. V následujících minutách jsme s Kiki měly poznat něco, s čím jsme se v tak čiré formě doposud asi ještě nesetkaly. Mužské EGO…se tomu říká, jak nám později vysvětlil Bořek. Kluci z cesty zahlédli strmý, asi tak 20m vysoký brdek.
Vrhli se na něj, pracně ho vyšlapali a sjeli. My s Kiki jsme to důkladně zvážily, jestli nám to taky stojí za to. Při představě, že se mi povede jeden nebo ze dva traverzy dolů, jsem myšlenku plahočit se tam nahoru po chvíli zavrhla. V pořádku, hoši se na brdku „podepsali“, takže můžem jet dál. Moc dlouho to ale netrvalo a mužské Ego se u Bořka ozvalo znovu, tentokrát při pohledu na sněhový ostrůvek uprostřed řeky. A už měl lyže dole a ve skeletech přeskakoval přes kameny v proudící vodě na ostrůvek, který vzápětí důkladně pošlapal a vyválel se na něm. V pořádku. Podepsáno. Jenže. Bořkovo dovádění jsme sledovaly z betonového mostu přes řeku, a když jsme ho uviděly, jak hopsá po kamenech směrem k nám k mostku, už jsme tušily, co přijde. Opět se ozvalo to jedno nevyzpytatelné mužské Ego a dalšímu sledu událostí už prostě nešlo zabránit. To už byl ve vodě i Franta. Oba se z řeky sápali na most, nebylo to ale vůbec zadarmo, protože sníh sahal ještě asi půl metru nad zábradlí a nahoře se nebylo za co chytnout. No, tak to by bylo. S Kiki jsme se shodly na tom, jak je to fajn, že nás ženský něco podobného nepronásleduje.
Na noc jsme zakotvili u kamarádů na bunkru poblíž Králíků. Alex s námi ještě v noci udělal prohlídku se zajímavým výkladem. Kolem půlnoci jsme se na přespání odebrali do spodního patra. Docela ledárna, absolutní tma a navíc revír místního ducha Kryštůfka :-). Ale po svařáčku bylo dobře. I když…někteří jedinci (nebudu jmenovat Míšo) psychicky nevydrželi a zbaběle spali nahoře, v teple u kamen a v posteli.
Ráno se přesouváme na Dlouhé stráně do Jeseníků. Hodně se oteplilo, ale sníh je pořád bezvadný. Dvakrát jsme si vyšlápli nahoru na Bučinu (na mapě nehledejte, jedná se o Vidlákovic terminologii!). Franta šel nahoru ještě potřetí a my jsme se rozhodli procvičovat vyhledávání s pípáky, tentokrát v těžším terénu, ve svahu a na docela velké ploše. Navečer jsme pak zamířili do Koutů, kde už byli ubytovaní Ondra s Jančou, Radkou a Adámem.
Večírek začal trochu ospale, a možná by i brzo skončil, kdyby kohosi nenapadlo objednat rum (to musel být ale pořádný padouch, že Bořku). A hned šestkrát a pro každého. Janča s Radkou byly ušetřeny, protože se zavčas odebraly na kutě. Fajn, na zahřátí dobrý, tak já už asi jdu zalehnout, to válení ve sněhu mi dnes dalo celkem zabrat. Dalších šest panáků na stole. Sakryš, kdo to byl?! A další a další. A mně už se spát nechce :-). Asi ve tři ráno nebo kdy to bylo nám přiopilý barman ohlásil, že víc rumu už opravdu nemají. Toť znamení, čas skončit. Naše skóre se přiblížilo k padesátce. Klasicky. Jak jinak, ne?
V neděli ráno jsme se při pohledu jeden na druhého shodli na tom, že teorie není nikdy dost, jinak řečeno, že na žádné větší výkony to asi nebude, a že si půjdem hrát na kopec nad vesnicí. Zhotovili jsme „laviniště“ a Ondra nám udělal podrobnou lavinovou instruktáž a došlo i na jeho vlastní sondáž – všichni jsme si do něho poslušně píchli a ozkoušeli si tak pozitivní sondu.
Během dopoledne se úplně vyjasnilo, byl to po hodně dlouhé době první sluníčkový den. Odpoledne jsme ještě chvíli blbnuli na sjezdovce a pak už jsme se museli vydat na cestu zpět… Petra s Gábinou…Petra s Gábinou … nám ji opět „zpříjemňovaly“. Tak ještě obvyklá zastávka v Postřelmově na česnečce a pak už domů. Moc příjemný a bohužel rychle končící víkend nám ještě o něco prodloužila zácpa na dálnici. Tak zas příště, na jarních firnech, kdekoli, ahoj!.. a tuhletu písničku chtěly slyšet v rádiu…Petra s Gábinou…
Dejča
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.