Rudova bouda

24.-27.3. 2006

Začalo to jako obvykle – zazvoněním budíku, zrychlenou ranní hygienou, hektickým házením nezbytného „haraburdí“ do kufru auta a následným kroužením po Brně za účelem naložení zbytku posádky. Byly jsme čtyři – Mia, PidiOndra, Kikina a já. Cíl cesty – Rudolfshütte (2315 m.n.m.), Granatspitzgruppe, Vysoké Taury. Všude bylo jasno, svítilo sluníčko… jen v okruhu asi 50 km kolem Rudolfky visel jeden velký, zato hodně šedý mrak…

Kolem desáté jsme dorazili na parkoviště. Nastal přesun veškerého nákladu o pár set metrů výš, jak jinak než pohodlně – lanovkou. Pohodlně? Trochu poeticky by se dalo říct, že jsme zkoušeli aplikaci matematické indukce v praxi, páč jsme dokázali, že jestliže se do jedné kabinky o velikosti cca 3 kubíky vejde n českých turistů s bagáží, pak se jich tam musí vejít také n+1 . Pomineme-li poetiku, označila bych to za transport polských Židů, nicméně furt lepší, než to dupat pěšky :-)))

Na recepci Rudovy boudy se opět projevily Miovy organizátorské a managerské schopnosti. Přestože byl celý tříapůlhvězdičkový hotel narvaný až po střechu, vyjednal nám komfortní polopenzi a nafasoval klíče od prostorné televizní místnosti, která se nám tak stala na čtyři krásné dny nocležištěm, útočištěm, skladištěm a soukromou sušárnou.

V rychlosti jsme debordelizovali ruksaky, sebrali lyže a vyrazili na průzkum terénu.

Jeden naivní člen týmu (tedy já) přitom neuposlechl rad odborníků a neodolal možnosti vypůjčit si na zkoušku krásné erární hudysporťácké pořádně široké freeridové lyže, bo kdy jindy se mi taková příležitost naskytne, že? Tož jsem si to v prvním prudším traverzovém stoupání pěkně vyžrala. Sníh zmrzlý, pásy úzké… takže jak na tupých bruslích – dva kroky vpřed, jeden vzad, držka, vztyk a znova… zbytek výpravy mi nezadržitelně mizel v mlze a já s vypleštěnýma očima a zpocená jak závodní chrt bojovala o každý centimetr. Jo, jo, Pidi říkal, že ty lyže na zmrzlej sníh a do traverzu moc nejsou :-)

Naštěstí nakonec kohosi z nich osvítil ženiální nápad, totiž sundat pásy a zavelet k ústupu. Sjezd v mlze po tvrdém a nerovném terénu si sice moc nadšených ohlasů nevysloužil, ale přivodil pár groteskních pádů, takže jsme se aspoň pobavili.

V chatě na nás čekala velkorysá hostina – čtyři chody v libovolném pořadí s libovolným počtem opakování. Tlačili jsme to do sebe až do naprostého vyčerpání :-) S noclehem už to tak ideální nebylo. Nastěhovali k nám tři Němce, kteří se nežinýrovali kdykoli během noci rozsvítit obrovskou zářivku… Navíc sedm párů propocených ponožek a jiných cajků dokáže v místnosti bez oken za jedinou noc vytvořit fakt velmi hustou atmosféru…

Od sedmi ráno opět pokračovaly gurmánské orgie, tentokrát už ale decentně – chtěli jsme se konečně vykutálet na nějaký ten vrchol. Počasí nic moc, ale dalo se. Bylo teploučko, zamračeno, nahoře mlha. Bez větších komplikací jsme došlapali až pod Granatspitz (3086 m.n.m.). Přestože jsme viděli pár nešťastníků, jak se snaží o zdolání vrcholové skalky přes východní hřebínek, pan instruktor rozhodl, že se pokusíme o průstup střední částí. Nalezl do toho, pak se zarazil, začal mávat cepínem… nám byla kosa, sněžilo a mlha podezřele houstla… „Pidi, vzdej to,“ šeptali jsme si kolaborantsky mezi sebou… Vzdal :-)

Celí šťastní, že nemusíme nahoru, sundali jsme pásy a plánovali, kudy se dostaneme zpět na chatu. Viditelnost mizerná, tzn. nejlepší příležitost na zkoušení dosud neprobádaných alternativních možností ke sjezdu. Pár chvil tápání v mlze nás celkem suverénně zavedlo do slepé uličky – měli jsme na výběr ze dvou možností – buď skočit ze skály, nebo sjet do neznáma mezi haldou kamenů. Druhá varianta, byť potenciálně se stejným výsledkem, si získala více příznivců. Štěstí stálo na naší straně – přece jen jsme se z labyrintu skal vymotali a od tradiční sjezdové trasy nás tak dělil už jen poslední příkrý, ale dostatečně široký svah. Ondra ho sjel s typickou razancí a dole vyčkával, co předvedeme my. Mia začal opatrněji – štrádoval si to cik cak z jedné strany kopce na druhou… Najednou se ze svahu pod námi jako ze splavu začaly hrnout masy sněhu. Mia se s nimi svezl až na spodní plošinku, kde ho Pidi jemně oprášil a bylo vymalováno. Dámská část výpravy výrazně pobledla, pánská začala vtipkovat a natáčet dokumentační video… Po tomto zážitku jsme se už na nic vážnějšího nezmohli, a tak jsme tu nepříjemnou vzpomínku na chatě raději rychle zajedli dalším kvantem dobrot.

V neděli padla na celou oblast Grossglockneru těžká deka. Do jedenácti jsme mastili karty. Pak se šlo na přehradní hráz třískat a kopat železem do cca šedesátistupňového ledíku.

V pondělí ráno vypadalo všechno naprosto jinak – sluníčko šajnovalo, obloha jak vymetená… jen ten stupeň lavinového nebezpečí se nám nějak nezdál…

Sonnblick (3088 m.n.m.) byl ale přeci jen příliš silné lákadlo:-) Oproti všem předpokladům se tentokrát nešlo klientským tempem, a tak se peloton nečekaně rychle roztrhal – PidiOndra chytnul závodnickou slinu a hrnul se nahoru jak parníválec. Zastavit se nám ho podařilo až na náhorním platu, kousek od sedla mezi Sonnblickem a Granatspitzem. Očička mu pod slušivými brýlkami spokojeně zářily, tak jsme mu ani nedokázali nadat, že nás málem všechny uštval :-)

V závěrečné části výstupu si ještě Kiki vyzkoušela chůzi na Jacksona, bo tentokrát měla na nohách krásné široké lyže ona… Výhled z vrcholu byl víc než dostatečnou odměnou za litry potu, které jsme na kopci při výšlapu nechali. Okouzlující panoráma na stovky kilometrů daleko, na obloze pár obláčků a pod našima nohama hluboká údolí uzavřená mezi hradbou skal a ledovců.

Bohužel, nic nemůže trvat věčně a nám bylo jasné, že se neodvratně schyluje k odjezdu. Při pohledu dolů se mi do toho ovšem nijak zvlášť nechtělo. Tep se nápadně zrychlil a já začala pochybovat, že chci tuhle strminku sjíždět jinak než po zadku. Při prvním oblouku se předstartovní nervozita rychle vypařila. Nahradila ji totální extáze. Ostatní to evidentně cítili podobně, takže se co chvíli odněkud ozývaly spontánní výbuchy radosti a nadšení. Prostě poslední sjezd jsme si hromadně vychutnali :-)

Co dodat? Bylo to super, těšíme se na příště!!!

Janča