Severka Schermbergu

Přináším report z Totesek ;-)

Pro lidi jako já. Pro lidi, co lezou úplný hovno, oblasti si vybírají dle cen a dostupnosti piva a víkendové akce plánují až na odpoledne(protože dopoledne rozhodně nemůžou řídit). Pro lidi, kteří o ambiciózních stěnách kdesi ve Švajcu ví jenom tolik, kolik se toho dá vyčíst z Montany během seance na hajzlu, neb jsou smíření s faktem, že by fyzicky nepřežili ani nástup zubačkou. Tak že i tito lidé si můžou udělat pěkný víkend. 

pohled na severní stěnu s vyznačenou cestou

Motivace

Mým cílem bylo protěžit průnik okna pěkného počasí(na které jsem čekal od července) a volna v práci, užít s Bárou pěknou cestu a třeba ji i naučit lézt po vlastním, štandovat a hýbat se v delších cestách. A současně si umáznout škraloup za neuskutečněnou svatební cestu. Proto jsem chtěl vybrat něco adekvátního, ne tak profláknutého, bezpečného, s možností útěku a bivakem, aby bylo na všechno dost času. A jelikož jsou Totesky moje srdcovka, tak volba padla na severní stěnu Schermbergu. Takový Spitzmauer by byl o poznání větší spektákl, ale z jižní strany(od Prielschutzhausu) už to tam známe a taky nástup do severky od Almtalhausu je o poznání přívětivější mé chatrné tělesné schránce 90 kilového cvaldy jenž den co den svádí boj s hledáním vypínače od lampy utopeného kdesi v změti prázdných lahváčů za nočním stolkem. 
Topo:
https://www.bergsteigen.com/touren/klettern/schlossgespenst-und-dir-nordgrat-schermberg-nordwand/

Ranní pohled do stěny. Vrchol se před námi cudně ukrýval v mracích

Resumé

dlouhý příběh krátce: na rozvod to nevypadá.. Pěkný to bylo.. dole a nahoře rozbitý a zabordelený, ale cesta samotná příjemně kompaktní(celkově jsem toho shodil do údolí určitě méně, než při libovolné cestě Nad výtokem v Krasu ;-) ). Orientace mi přišla „tak nějak jakoby“ jasná(je to hřeben.. sice tuze široký, leč pořád hřeben), nicméně zamotat se tam určitě dá. Za jeden den se těch 1400m přeběhnout na souběh zvládne, ale člověk by se neměl pořád jen honit, ne? My to lezli s jedním bivakem(plánovaným a luxusním) na 27 a 15 délek a bylo to plezírové. V celé cestě, a řekl bych, že v severní stěně vůbec, jsme byli jen Já a moje samička(vrrrr).Tedy romantika převeliká. Akorát teda bez signálu, takže pro tenzní instagramové vyšpulovače rtů nepraktické. Nástup ještě ujde(1h pod stěnu a další hodinka a půl bordelem k cedulce), člověk je stejně v polospánku, tak to uteče. Zato 4-5 hodinový sestup(protože nám nějací Rakušáci poradil bezva „zkratku“) byl s 17kg batohem strašný galeje. Ale v půlce je Welser huta s pívem, za které těch pět ojro dáte moc rádi. Zvlášť, když jste si na ten den naplánovali jen litr vody na hlavu. Sečteno podtrženo hodnotím první víkendový víkend mé soukromé horoškoly pro ženu kladně. Příští rok plánuji druhý, taková východní Watzmanna mi přijde podobně vhodná, tak kdyby měla ofiko horoškola zájem a na Drátníku třeba mělo pršet, tak se můžeme nějak domluvit na spolujízdě.

Výhled po dolezení první části. Reliéf dvou věží části druhé. muselo se traverzovat 200m doprava

výchozí bod: Almtalerhaus

Harmonogram

1. den – 27 délek až po velkou terasu – cca 10 hodin lezení + 2,5h nástup 
2. den – 15 délek – 6 hodin + 4,5h sestup zpět k Almtalerhaus přes Welser hute


Klíčová místa

V celé cestě jsem nic vyloženě zákeřného nebo dokonce nebezpečného neshledal. Je tam pár pětkových míst, plus jedno volitelné šestkové, které se dá oblézt, což by ale byla škoda, páč by se člověk ochudil o stylovou bazénovo výlezovou vysokou patičku. Nicméně v takových místech byl vždy někde poblíž borhák, takže se šimrání v podbříšku nekonalo. Suverénně nejhorší mi přišel 50m rajbasový traverz, kdy mi po posledním vybraném jištění zbývalo na štand za Bárou cca 20m a začalo pršet. V tu chvíli se mi vybavil střípek z dávné historie, kdy jsem zpovídal Lajoše, co se má jako dělat, když je člověk kotel nad zemí a začne lejt. A on mi tehdy celkem pragmaticky odpověděl: „Buď počkáš, než přestane, a nebo zdrhneš“. No a jelikož jsem zdrhat neměl jak ani kam, tak jsme si prostě chvilku postáli, než to přepršelo a pak už se jen stačilo mocně nadechnout, uvěřit tření zvolené obuvi(silniční plátěné běžecké boty z Dekáče za 600,- ) a vyrazit. No dopadlo to dobře, ale musí říct, že by mě teda nikdy nenapadlo, že si z kilometr a půl dlouhého výletu budu pamatovat dva trojkové kroky.

typický terén třetí části. Vrchol je to na vrcholu ;-)


Jištění

Štandy jsou lepené, takže krásná práce.Cesta se dá rozdělit na tři části. Prvních 11 délek(schlossgespenst) je jištěných celkem rozumně. V klíčových místech borhák najdete(celkem 15) a hlavně je hodně velká pomoc červené a nejspíš čerstvě obnovené značení na skále(na štandech a sem tam jedno na délku). Druhá část, tuším 16 délek je hřeben(no.. hřeben.. vidlici na koňa v tom budete hledat marně, ale stěna to taky není) už je jištěná o poznání úsporněji(4 jištění) a taky dost prořídne červené značení(už pouze na štandech, ale pořád většinou viditelné). A pak posledních 15 délek, kde bylo jakési značení od prvovýstupců, ale jen na štandech, hodně vybledlé a spíš je to potvrzení vámi zvoleného směru, než že by se podle něj dala cesta přelézt. Jištění v klíčových délkách(6 borháků), jinak nic

náš hotel Hilton ve dvou tisících


Ústupové trasy

Průvodce popisuje tři či čtyři možnosti úprku, ale v podstatě se to smrskne na dvě: Jedna je nějak vyslaňovat(slanění jsou označené tečkou) do karu a pak cik cak dolů a nebo zkusit některou bandou na západ(doprava) na vrcholové plató a dále na Puhringer hute. Popravdě si nedovedu představit úroveň zoufalství a sebemrskačství, jež by mě donutilo jít se motat jak špína v kýblu do gajblu. On to není takový ten šutrokar, který vyslajdujete na botech. Spíš schodovitá divnost plná bordelu, po které se musíte(asi) dostat do kosiček, ale i pak to je na beton zábava pro místně znalé nebo otrlé. Ale třeba jsem se jen blbě díval, nevím. Mnohem lepší mi přijde se nějak dostat až na velkou terasu(tam jsme první den bivakovali) a z ní pak celkem bez obtíží po římsách vzít čáru na pívo na hutu(údajně 2h, ale po tmě asi hlubší a delší zážitek). Případně jsme v první části naráželi na slaňovací kruhy(úplně nové, říšskou precizností na dva body do skály zalepené), o kterých se ale průvodce nezmiňuje, tak nemůžu sloužit. Ale kdybych tohle abseilpiště měl hledat, tak ho budu hledat pár metrů nalevo od dolezu první části

pivko už je na dosah


Vybavení

  • 60m lano
  • dvě sady 2,3,4 DMM friendů, 3 mikráče. Alfa samci Honza R a Petr N. (pro které vápno pod 7b neexistuje) radili zdvojit mikráče a na velké se vykašlat, ale za mě to byla dobrá volba takto
  • vklíněnce – ale ty byly úplně k ničemu a druhý den už skončily v kletru
  • nějaká ta smička a pět presek(používám je do štandu před prvním postupovým) 
  • vysílačky(Inža teda říká, že je to mrtvá váha, ale já na ně nedám dopustit)
  • 5,5L vody, vařič, travel lunche a dřevorubecké chleby s tvarůžky
  • lezečky jsou asi zbytečné(běžné křusky s plochou podrážkou[protože tření] prokázaly dostatečnou službu i v tom šestkovém fláku)
Dachstein v dáli
výhledy za odměnu

Napsat komentář